48B. Může člověk překonat dokonalost Stvořitele tohoto světa?

O čem byl předcházející článek

V prvním článku tohoto tématu o duchovních úrovních nazvaném 48A. Jaké pojetí duchovních úrovní je všeobecně přijímáno? jsem vysvětlil, že všeobecně přijímána teorie dvanácti duchovních dimenzí, kterou poprvé uveřejnila americká skupina Starbuilders založená v roce 1990, je ve skutečnosti mimozemskou teorií přenesenou sem na Zemi, aby nás motivovala k přechodu z našeho hmotného světa (3. dimenze) do nehmotné 5. dimenze. Při přenosu této teorie využívala tato skupina umělých technologií duchovní práce. Podstatné také je, že webové stránky této skupiny přestaly existovat v dubnu 2006.

Nevhodné označení těchto duchovních úrovní nazvaných dimenzemi symbolikou 1D, 2D, 3D, až 12D pak poprvé použila americká astroložka a spisovatelka Barbara Hand Clow, rovněž přímo inspirovaná mimozemšťany z Plejád, kteří vstoupili do jejího těla.

Teorie dvanácti dimenzí nepřinesla na Zemi nic zásadně nového

Tato teorie přitom nepřinesla na Zem nic zásadně nového. Pouze jednotlivé duchovní úrovně jasně pojmenovala a rozlišila. A vytvořila tak jasný a přesný model, o který se pak celá teorie Staré duchovní cesty může opírat. O tom, že v zásadě nejde o nic úplně nového, svědčí skutečnost, že celé věky je zde na Zemi v různých formách zastávána myšlenka, že odchodem ze života se člověk dostává do nehmotné astrální úrovně, kde vše jasně chápe a vnímá a odtud může postupovat do dalších vyšších stupňů. A až tam někde úplně nahoře je Stvořitel, od kterého naše cesta směrem dolů začala. A k tomuto vrcholu se zase máme jednou vrátit. Vývoj šel podle některých teorií napřed směrem do hutnějších stavů hmoty (teorie involuce). Aby se jednoho dne obrátil a začal směřovat vzhůru pryč od hmoty a takto člověka přibližoval zpátky ke Stvořiteli (teorie evoluce). Takové myšlenky prolínají některé náboženské směry i duchovní teorie, například kosmokoncepci Rosenkruciánů.

Podle Přírody je celková pravdivost této mimozemské teorie dvanácti dimenzí pouhých deset procent. A to především proto, že výchozí předpoklady této teorie se neshodují s realitou tohoto našeho světa. A protože v teorii, ve které jsou vadné výchozí předpoklady, lze vyvodit a dokázat jakýkoliv nesmysl, nelze se divit tomu, že duchovní poznávání našeho světa je v tom stavu, v jakém je dnes. Kdy pravdivost mnoha zásadních tezí Staré duchovní cesty je nižší než 10 %.

V tomto článku se zaměřím především na vysvětlení skutečnosti, jestli koncept dokonalé božské bytosti trvale bdící nad naším světem odpovídá dnešní realitě života na této Planetě. Nebo jestli jde o pouhý umělý model, který v praxi nemůže fungovat.

Lidstvo 2. typu na Zemi potřebuje nalézt novou cestu duchovní evoluce

My jsme novými lidmi 2. typu. Potřebujeme si najít novou cestu duchovní evoluce, která zatím nebyla kompletně v celé úplnosti popsána žádnou veřejně známou duchovní teorií. A dokonce ani z pohledu praxe takovou cestou doposud žádná civilizace před námi nepostupovala. Potřebujeme být svým způsobem novátory, abychom dokázali najít optimální duchovní cestu odpovídající lidstvu 2. typu zde na planetě Zemi. Z toho všeho vyplývá, že příklady starověkých učitelů na naší Planetě a stejně tak i příklady Vesmírných lidí a jakékoliv umělé duchovní teorie pocházející z těchto dvou dávných zdrojů, jsou pro další duchovní vývoj nás pozemšťanů zcela nepřijatelné a nevhodné následování. Protože oni byli a jsou lidstvem 1. typu s odlišnou duchovní výbavou a jinými možnostmi v evoluci. My jsme novým lidstvem a máme k dispozici něco, o čem oni neměli nejmenší tušení – skrytou schopnost neomezeného duchovního vzestupu přes jakékoliv duchovní bariéry a prahy.

Více o významu naší civilizace z vesmírného pohledu jsem uvedl v článku 37D. Význam naší civilizace pro evoluci Vesmíru.

Cestou dovnitř Vesmíru se nemůžeme dostat do „bodu za nekonečnem“

V článku 47C. Rozdíly v pojmech astrální duch a Vnitřní duchovní Já  jsem vysvětlil, že cesta ze hmoty do astrální roviny a odtud do dalších již nehmotných úrovní ducha, kterou předkládá tato teorie dvanácti duchovních úrovní, je vlastně cestou dovnitř Vesmíru, doslova do jeho střev. To všechno jsou určité úrovně při  pohledu zevnitř Vesmíru, pokud za kritérium popisu volím stupeň odpoutanosti od hmoty.

Následující skutečnost je zásadně důležitým argumentem, který je potřeba správně pochopit. V rámci astrálního světa může vymístěný duch člověka cestovat ze Země na další planety i na další místa ve Vesmíru. Stále se však pohybuje uvnitř tohoto Vesmíru. Takto není možné na Vesmír jako celek nahlédnout zvnějšku. Nikomu se to nepodařilo. Při astrálním cestování a stejně tak při odchodu ze hmoty směrem přes astrál do dalších vnitřních úrovní tohoto světa není možné se dostat ven mimo Vesmír. A podívat se na něj pohledem z vnějšku, z vysokého duchovního nadhledu. Doslova z bodu za nekonečnem.

Mnozí autoři se přesto „bodem za nekonečnem“ zabývali

Přesto někteří autoři objektivně píší o pohledu z bodu za nekonečnem, který se v matematické terminologii označuje jako „Alef“. Samostatnou kapitolu o této problematice s názvem „Bod za nekonečnem“ zařadili do své knihy „Jitro kouzelníků“ Jacques Bergier a Louis Pauwels. Zde na straně 461 píšou:

„Zdalipak by se nedalo ve mně samém najít místo, z něhož vše, co se mi přihodí, by bylo okamžitě vysvětlitelné, místo, odkud by vše, co vidím, bylo okamžitě rozluštěno… Zdalipak není v člověku, ve mně samém, cesta, jež by vedla k poznání všech zákonů světa? Zdalipak v hlubině mé bytosti nespočívá klíč k úplnému poznání?“ 

Již dříve zasvětil zkoumání tohoto problému svoji knihu nazvanou „Alef“ Argentinec Jorge Luis Borges. A v poslední době vyšla i u nás kniha známého brazilského spisovatele Paula Coelha, údajně druhého nejprodávanějšího autora Planety, nazvaná „Alef“ v podobě dobrodružného příběhu putování transsibiřskou magistrálou. Tato kniha už ovšem vychází spíše z dnešního všeobecně přijímaného a ne zcela správného duchovního pohledu na svět, než by zkoumala záležitost objektivním způsobem, jako předcházející autoři.

Já jsem věnoval problému „bodu za nekonečnem“ samostatný oddíl v článku 21A. Nová duchovní cesta - vzestup za hranice Vesmíru.

Astrální rovina je pouze jedním z vnitřních prostředí Vesmíru

Duchovní těla nového pozemského člověka 2. typu, což jsme až na jednotlivé výjimky my všichni zde na planetě Zemi, obklopují hmotné tělo a člověk tak duchovním směřováním míří mimo své tělo do duchovních rovin Vesmíru tvořených z bioenergie, i nad Vesmír do skutečných sfér Stvořitelů a dalších vyšších duchovních světů. Více o tom bude v jednom z následujících článků Tři možné duchovní orientace člověka na duchovní cestě.

Naopak cestou dovnitř Vesmíru přes astrální rovinu do dalších vyšších odhmotněných duchovních úrovní se nemůžeme dostat mimo Vesmír. Protože astrální svět představuje jedno z vnitřních prostředí tohoto Vesmíru. Není to prostředí, ve kterém samotný Vesmír plave jako ostrůvek v rámci širšího duchovního celku.

Protože to by odporovalo nejen běžné logice, ale i mnohým duchovním zákonům platným pro dnešní svět. Toto jsou dostatečně průkazné argumenty pro vysvětlení, že cestou od hmoty přes astrální rovinu dovnitř Vesmíru se nemůžeme dostat mimo Vesmír.

Teorie Staré duchovní cesty však přesto tvrdí, že právě touto cestou přes astrál se dostaneme ke Stvořiteli. Aby to bylo možné, musel by se Stvořitel nacházet uvnitř stvořeného Vesmíru. Musel by být součástí Vesmíru a doslova svojí přítomností, svými energiemi, tímto Vesmírem prolínat.

Postupně vysvětlím, že právě takový názor představuje nejvážnější zásadní rozpor mimozemské teorie dvanácti dimenzí. Podívejme se na tento rozpor podrobněji.

Stará cesta nesprávně zaměňuje bytost Tvůrce s výsledkem tvůrčího procesu

Problematikou bytosti Tvůrce a výsledkem tvoření jsem se zabýval v článku 36B. Stvořitel, andělé, Kosmická inteligence, mimozemšťané. Abychom dokázali správně vnímat svět kolem nás, je potřeba důsledně rozlišit bytost Tvůrce od výsledku jeho tvůrčí činnosti. To obojí totiž teorie Staré cesty mnohdy nesprávně směšují dohromady a považují to za jedno a totéž. A častokrát se pak tvrdí: „Bůh Stvořitel je všechno ve všem.“ Naše osobní zkušenost, kterou jsme získali na vzestupné duchovní cestě, však naznačuje něco zcela jiného.

Že totiž skutečný Stvořitel tohoto světa je individualizovanou bytostí stejně jako my lidé. A že tato bytost se nachází ve Sférách Stvořitelů umístěných frekvenčně nad naším Vesmírem a tedy současně mimo něj. Stvořitel tedy není součástí Vesmíru, ani není totožný s Vesmírem – Kosmickým vědomím, ani tímto Vesmírem neprolíná. Aby Stvořitel mohl na Vesmír a do Vesmíru přenášet svůj další vliv, k tomu potřeboval „prodloužené ruce“ v podobě dalších bytostí - andělů Dhyanů, kteří se stali součástí stvořeného Vesmíru a jeho úrovní.

Na druhé straně Příroda, Planeta, Vesmír – to je skutečný výsledek tvůrčího procesu a to je současně prostředí, které nás obklopuje. Právě o těchto přírodních útvarech či bytostech lze říci, že jejich energie je všude ve všem. Právě jejich vliv prostupuje vším, co ve svém životě děláme. Protože každý člověk je malinkou částečkou Přírody, Planety a Vesmíru.

Stará cesta zaměňuje spojení s Přírodou za spojení s Bohem

Pokud člověk zažívá realitu mystického zážitku a má v tu chvíli pocit, že je spojen se vším, pak nejde o ztotožnění se s Bohem, ale o prožitek dokonalého vnitřního spojení, sjednocení s Planetou, Přírodou a Vesmírem - Kosmickým vědomím.

Například James Redfield v knize "Dvanáctý vhled" sám naznačuje, že jde o prožitek jednoty s Vesmírem, když píše:

„Jakmile začneš žít opravdově, a snažíš se pomáhat druhým a jít jim příkladem, je to to nejlepší, co pro sebe můžeš dělat, protože se tím všechno změní. Dostaneš se do jednoty s Vesmírem a vyladíš se na jeho funkci. Přestaneš ovládat druhé a ani oni pak nemohou ovládat tvůj život.“ (str. 63).

Jeho ovlivnění teoriemi Staré cesty se však promítlo v tom, že tentýž prožitek spojení s Vesmírem označuje jako „spojení s Bohem“ a popisuje to detailně slovy:

„Moje vnímání prostoru se náhle rozšířilo z blízkého okolí přes převis, na němž jsem seděl, všemi směry dál do Vesmíru – už nebyl jen nad mou hlavou a po obou stranách. Cítil jsem ho pod nohama také na druhé straně Země. V tu chvíli se mi náhle nesmírně ulevilo a dostavil se úžasný pocit trojrozměrnosti posilující přítomnost a skutečnost všeho… Na všechno jsem se díval z větší perspektivy celého Vesmíru. Vše kolem mne ožilo úchvatnou krásou a vznešeností… Stále víc jsem vnímal okolní krásu a ten pocit mne vynesl na vyšší emocionální úroveň a já prožíval hlubokou lásku a spojení se vším kolem sebe… Naprosto jasně jsem věděl, že jsem doma a v bezpečí a že se mi dostává ochrany… Na této úrovni osvícení jsem pochopil, že jsem součástí čehosi většího a staršího a déle trvajícího.“ (str. 85 a dále)

Takže to, co mnohdy bývá označeno jako „spojení s Bohem“, „návrat k Bohu“, není ve skutečnosti ničím jiným, než „spojením s Přírodou, Vesmírem“ a „návratem k Přírodě“.

Jak vznikl tento nesprávný pohled Staré duchovní cesty?

Jedním z důvodů nesprávného pohledu na další evoluci člověka v rámci teorií Staré cesty je skutečnost, že Stará cesta vůbec nerozpoznala, že původní lidstvo 1. typu na Zemi bylo během vývoje postupně nahrazeno novým lidstvem 2. typu s odlišnou hmotnou i duchovní výbavou. Odlišnost pohledů na oba typy člověka spočívá v rozdílnosti duchovních struktur původního člověka 1. typu a nového člověka 2. typu, viz články 7. První a Druhý plán Stvořitelů, lidstvo 1. a 2. typu, 8. Druhý plán Stvořitelů - dnešní lidstvo, 44A. Další srovnání lidstva 1. a 2. typu I, 44B. Další srovnání lidstva 1.a 2. typu II, 44C. Další srovnání lidstva 1. a 2. typu III.

Člověk 1. typu, což byly dávné civilizace na Zemi a navíc jsou to v dnešní době všechny vesmírné mimozemské civilizace bývalé Galaktické konfederace, směřuje duchovně dovnitř sebe. Přes astrálního ducha do astrální roviny tvořené z živlových energií.

Část bytostí se z astrální úrovně dokáže dostat ještě dále od hmoty do dalších odhmotněných úrovní ducha označovaných jako pátá a vyšší dimenze. Stále ovšem zůstávají uvnitř Vesmíru, protože tyto odhmotněné úrovně jsou jen dalšími vnitřními rovinami, vnitřními prostředími našeho Vesmíru. Intelektuální tvůrci teorie dvanácti duchovních dimenzí pak na samotný vrchol, tedy do 12. dimenze, umístili samotného Boha Prvotvůrce. Takže samotnou špičkou v postupném odpoutávání se od hmoty je údajně Bůh Prvotvůrce.

Může tvůrčí akt fungovat tak, že se Stvořitel stane středem stvořeného světa?

To by ovšem znamenalo, že Bůh Prvotvůrce, tedy současně i Stvořitel našeho Vesmíru, je kdesi uvnitř Vesmíru, zcela odpoutaný od hmoty. Jak jsem již vysvětlil, naše dosavadní osobní zkušenost na cestě světelného vzestupu tomu odporuje. Zkusme se na to podívat ještě z jiného pohledu. Je něco takového vůbec možné?

Může Stvořitel stvořit nový svět a současně se stát jeho středem? Jeho motorem, jeho oživující jiskrou? Měl by vůbec takový způsob tvoření nějaký smysl? Bylo by to v souladu se zásadními principy tvoření?

Vnitřně vnímám, že to možné je. Moje vlastní zkušenost na duchovní cestě naznačuje, že možné je přece i to, co rozum předem zavrhl jako nemožné. Důležitá je však otázka, jestli to je smysluplné jednak pro samotnou bytost Stvořitele a jednak pro takto vytvořený svět. A především k jakému by to vedlo výsledku. Už jsem si však navykl ve sporných momentech navázat duchovní komunikaci a takto zjistit pravý stav věcí v novém vývoji.

Duchovní komunikace s Centrální Karmou nového vývoje

Spojené Síly Světla, můžete mi prosím vysvětlit, potvrdit, jestli existuje nějaký zásadní důvod, který by potvrdil, že právě taková forma tvorby, kdy se Stvořitel stane středem, doslova oživujícím srdcem nového světa, je výhodná? Jestli právě toto je vhodný způsob začátku evoluce nového světa? A jestli právě takovým způsobem vznikl také náš Vesmír? (Duchovní komunikace ze 3.1.2012)

Centrální Karma nového vývoje: „Tento způsob tvorby již skutečně v minulosti byl vyzkoušen. Stalo se tak opakovaně ve vyšších světech vysoko nad vaším Vesmírem. A výsledky byly ve všech takových případech mimořádně nepříznivé. Stvořitel takto doslova ztratil svoji původní identitu a stal se něčím jiným. Magie i toto dokáže. Ale další vzestupný vývoj objektu, světa, který byl takto stvořen, se ve všech podobných případech ukázal jako nemožný.

Jediné, co se dále dělo, byl pokračující úpadek, rozmáhající se chaos, doslova zmar. Světy takto vytvořené neměly uvnitř sebe ani vně nic, co by je tlačilo ke vzestupné světelné evoluci. Uvnitř světa chyběly motivy ke vzestupu. Zůstala tam jen úcta prokazovaná nejvyšší absolutně dokonalé bytosti, jejíž stupeň čistoty nikdy nelze dosáhnout.

Navíc vně světa už nebylo nic, co by s tím světem souviselo. Co by jej mohlo inspirací tlačit vzhůru. Výsledkem proto ani v jednom takovém případě nebyl skutečný vývoj, ale pouze pokračující úpadek světa, který takto vznikl a zůstal izolován od okolí. Zejména proto, že uvnitř světa existoval vrchol dokonalosti, kterého nikdo jiný nemohl dosáhnout a už vůbec ne překročit. Dalo by se to nazvat jako „absolutní kult osobnosti“ bytosti Stvořitele. Takový svět byl vlastně zakonzervován sám v sobě a takto oddělen od všeho ostatního. A to doposud v historii Stvoření nikdy k žádné vzestupné evoluci nevedlo.

Tyto myšlenky o takovém způsobu tvorby však stále ještě existují. A čas od času znovu nacházejí adresáty, kteří je přijmou a vydávají je za pravdu. Takto se tyto teze objevily i ve vašem světě. Svědčí o tom kult nedotknutelnosti a nedosažitelnosti dokonalosti Stvořitele. Kult, který je i ve vašem světě stále ještě živý. Skutečně byly takové inspirace čas od času ve vyšších světech znovu následovány a opětovně opakovány. Přitom výsledek byl vždy tentýž. Místo vzestupné evoluce jen úpadek, rozmáhající se chaos a následná zkáza.

Je už konečně důležité, aby si toto všichni tvůrci uvědomili a nic takového už více nezkoušeli. Protože výsledkem vlastně bylo z dlouhodobého pohledu zničení celého takto vzniklého světa a tím i bytosti jeho tvůrce. Tedy vlastně nevědomě provedená vlastní sebevražda.

Podstatné je, že váš Vesmír takto nevznikl. Ve Stvořitelských sférách nad vaším Vesmírem byla všeobecně přijímána a uznávána zásadní myšlenka, že Tvůrce potřebuje zůstat vně stvořeného světa, aby bylo možné ve světě zažehnout určitou formu vnitřní evoluce. Proto také váš Vesmír vznikl tvůrčím aktem zvnějšku. Při kterém jeho Stvořitel zůstal vně stvořeného světa. Bylo to výsledkem celkové úrovně poznání Stvořitelů ve sférách nad vaším Vesmírem, které jim tehdy bylo dostupné.

A že to není pouhý výmysl, nedotažená planá úvaha, naznačují báje a duchovní tradice mnoha národů vašeho světa. Některé z nich hovoří o hvězdném vejci jako o zárodku příštího světa. O vejci, které určitá bytost z jiné „vyšší reality“ oplodnila a spustila tak nový vývoj. Jiné tradice hovoří o Stvořiteli, který vytvořil svět v několika dnech. Všechny tyto legendy odrážejí skutečnou realitu, že totiž váš Vesmír vznikl tvůrčím aktem zvnějšku. Žádná z legend a dávných tradic o vzniku světa nehovoří o tom, že Stvořitel se sám stal srdcem, středem tohoto Vesmíru.

Z toho všeho jasně vyplývá, že Tvůrce vašeho Vesmíru nemůžete nalézt v nitru stvořeného světa. Že chcete-li se setkat se skutečným Stvořitelem Vesmíru, potřebujete vyhlédnout z Vesmíru ven a dostat se do vyšších duchovních rovin a světů mimo tento Vesmír, nad tímto Vesmírem.

Nakonec totéž se potvrdilo i tobě, když jsi jednoho dne začal svým vědomím stoupat až k hranicím Vesmíru a po průchodu bariérou jsi zjistil, že nad Vesmírem jsou postupně nad sebou tři sféry, tři oddělené světy Stvořitelů. I o tom jistě napíšeš samostatný článek.

(Poznámka JN: Plánovaný název tohoto článku bude Tři úrovně Stvořitelů a tři verze životní síly v člověku.)

Příklad dosavadního dlouhodobého vývoje ve Vašem Vesmíru však naznačuje, že i pouhé všeobecné uznání takové teorie, jakou je mimozemská teorie dvanácti duchovních dimenzí a umělé umístění vytvořené modly, duchovního majestátu nejvyšší bytosti Stvořitele, povede ke stejným výsledkům:

K pokračujícímu úpadku a zmaru. Ke skutečnosti, že pro ty, co tuto teorii uznávají, není k dispozici nic, co by je tlačilo ke vzestupné evoluci. Že chybí motivy k opravdovému vzestupu a lidé si jednoduše skutečný vzestup nahrazují něčím jiným, v tomto případě odchodem ze hmoty do „dokonalé“ páté dimenze.

Jedním ze zásadních důvodů tohoto duchovního stavu lidstva ve Vašem světě je úcta prokazovaná hypotetické nejvyšší absolutně dokonalé bytosti, jejíž stupeň čistoty nikdy nelze dosáhnout, a která ve skutečnosti v této podobě pro váš svět neexistuje. A když už nic takového nemůže existovat, lidé si ji vytvořili uměle, aby se mohli k určitému nedosažitelnému vrcholu, k laskavému Otci, který o ně pečuje, obracet.“

Náš Vesmír byl stvořen tvůrčím aktem zvnějšku

Závěry z předcházející duchovní komunikace jsou následující:

Pokud něco stvoříte tvůrčím aktem a chcete přitom zajistit, aby se tento objekt dále vyvíjel, potřebujete zůstat vně tohoto nového objektu. Abyste se mohli jako Tvůrci dívat na stvořený objekt shora, zvnějšku, z vyššího duchovního nadhledu. Pokud byste se naopak stali součástí střev takto stvořeného světa, ztratili byste jakýkoliv duchovní nadhled nad situací. A v takto stvořeném světě by se nemohla nastartovat vzestupná evoluce.

Koncept, který naznačuje, že nad lidstvem je v nejvyšší 12. duchovní dimenzi dokonalá bytost Stvořitele, který bdí nad tímto světem a svými zásahy má neustálou možnost jej měnit, je zcela nereálný a jednoduše neodpovídá získaným zkušenostem, které my lidé máme v podobě karmických vrstev v sobě.

Duchovní tradice a legendy mnoha národů na Zemi a stejně tak i osobní zkušenosti nás, co jdeme po Nové duchovní cestě, jednoznačně potvrzují, že náš Vesmír vznikl tvůrčím aktem zvnějšku, při kterém zůstal jeho Stvořitel vně stvořeného světa. Pokud by si duchovní vědci vytvářející teorie duchovních dimenzí uvědomili všechny souvislosti své teorie, kterou uměle vytvářejí, pochopili by, že cestou dovnitř Vesmíru se ke skutečnému Stvořiteli tohoto Vesmíru nelze dostat.

Koncept dokonalé božské bytosti vychází z magického pohledu na svět

Právě pomocí magie si lidské bytosti vytvořily majestáty, umělé živoucí sochy Stvořitele, Stvořitele všeho a všech, Prvotního Stvořitele. A později i archandělů, andělů, duchovních mistrů. O tom jsem psal v dřívějším článku 43H. O božských bytostech uměle vytvořených lidmi.  U zastánců magie se nelze divit, že jednoznačně uznávají existenci nejvyšší bytosti. Proč?

Pokud bereme v úvahu umělá privilegia, uměle vytvořené hodnosti a umělé stupně „duchovní či magické dokonalosti“, kterými daná bytost, systém, instituce, disponují, pak jistě existuje nějaký vrchol. Protože množství udělených, dosažených hodností, je vždy pouze konečné. A v rámci této konečné množiny možných výší hodností vždy existuje prvek, který leží nejvýše na pomyslném žebříčku duchovní či magické moci.

Jestliže mágové, Vesmírní lidé i ti, co jejich myšlenkám naslouchají, přijímají magickou koncepci úrovní a hodností duchovní moci a vydávají ji za stupnici duchovní čistoty a vyspělosti, pak v této koncepci existuje pro ně a pro svět jimi řízený nejvyšší bytost. Tou se stává bytost s nejvyšší magickou hodností a tvořivou mocí. A když magie cestu k této bytosti nemůže najít, tak si takovou bytost jednoduše vytvoří jako umělou modlu, technicky dobře fungující živoucí nehmotný majestát.

Z pohledu čistého vzestupu nemá systém světů ve Stvoření žádný strop

Na cestě čistého světelného vzestupu však vycházíme z toho, že duchovní úroveň vyjadřuje vnitřní čistotu, frekvenci vnitřní energie, na kterou je bytost naladěna. A že skutečný světelný vzestup je záležitostí ničím neohraničeného růstu vnitřní čistoty a frekvence energie, na kterou je člověk naladěn. Při tomto chápání vzestupu pak nemůže mít systém světů ve Stvoření žádný bod, který by byl jeho nejvyšším nepřekročitelným stropem. Který by stál nejvýše a který už by nemohl být překonán. Jednoduše proto, že ke každé úrovni čistoty vyjádřené frekvencí, tedy číslem, existuje číslo vyšší znamenající vyšší úroveň čistoty a harmonie.

Naše zkušenosti na cestě neomezeného světelného duchovního vzestupu to jenom potvrzují. Frekvenčně výše nad naším Vesmírem následují tři sféry Stvořitelů, jako další mezistupeň na cestě duchovního vzestupu. Ty však rozhodně nejsou absolutním vrcholem dokonalosti. Protože frekvenčně výše nad nimi jsou další vyšší světy se svými Stvořiteli a jejich andělskými sbory, i další vyšší sféry odlišného typu. A tak dále, a tak dále.

Lidé 2. typu na planetě Zemi budou svým vzestupem stoupat tak dlouho, až jejich úroveň vnitřní čistoty bude dostačující ke zprostředkování zásadní přeměny tohoto světa směrem k vyšší duchovní čistotě a spravedlnosti. Ani tím se však neuspokojí. Protože člověk na vzestupné cestě pochopil, že trvalý a stabilní světelný vzestup se pro něj stává celoživotní záležitostí.

Může člověk překonat dokonalost Stvořitele?

Může člověk jít ve své evoluci dokonce tak daleko, že překoná harmonii svého tvůrce, samotného Otce Stvořitele? V rámci jednoho pozemského života je přece běžné, že mnoho dětí nejen že dosáhne dokonalosti svých rodičů, dokonce dokáže výsledky svých rodičů posunout ještě o kus dál. Kdyby tomu tak nebylo, lidská civilizace jako celek by se nemohla vyvíjet a naopak by postupně upadala. Je tedy naprosto přirozené, že některé děti to dotáhnou dále, než jejich rodiče. Proti tomu určitě nebude nikdo nic namítat.

Proč by to ve vztahu člověka jako věčné bytosti a jeho duchovního Otce Stvořitele mělo být jiné než ve vztahu člověka a jeho pozemského biologického otce v jednom životě? Proč by Stvořitel měl být pro člověka věčně nedosažitelnou úrovní dokonalosti a harmonie? Úrovní, ke které se mohu nejvýše přiblížit, sama ta úroveň je však pro mne nedotknutelná?

Tímto způsobem to přece prezentují především nejrůznější odnože světových náboženství. A také mimozemská teorie dvanácti duchovních dimenzí. Přitom víme, že věčný rámec života člověka se nutně promítá do rámce každého jednotlivého života ve hmotě zde na Zemi i v jiných světech (jak nahoře, tak také dole).

Co kdyby harmonie Stvořitele byla v rámci dlouhodobé evoluce pro člověka nedosažitelnou? To by se nutně projevilo v tom, že v rámci jednoho hmotného života by pro člověka byly nedosažitelné schopnosti a dokonalost jeho pozemského biologického otce. Úroveň lidstva by pak nutně z generace na generaci klesala. Tak to přece nemohl nikdo naplánovat! Svět není odsouzen k věčné stagnaci. Posláním člověka a Vesmíru je evoluce!

V této chvíli si mnoho lidí řekne, že jen pouhé pomyšlení na to, že by člověk mohl být dokonalejší než samotný Otec Stvořitel, je rouháním. Přitom jde o naprosto přirozený zákon, který platí pro každý systém, ve kterém má probíhat evoluce.

Jakmile by se v určitém systému či celku stalo, že dokonalost bytosti otce nebo vůdce bude učiněna nedotknutelnou a nedosažitelnou pro všechny jeho potomky či podřízené, evoluce takového celku se dříve nebo později zastaví a přejde v postupný úpadek.

Vývoj společenských zřízení v rámci lidské civilizace, a zejména fungování diktátorských režimů během uplynulé historie, nám v tom dávají plně za pravdu.

Není tedy rouháním snažit se být dokonalejším, lepším a čistějším než pozemský otec, i než náš duchovní otec, tedy Otec Stvořitel. Je to z pohledu vývoje naprosto přirozené a navíc žádoucí.

Předpokladem evoluce je možnost vyhlédnout ven z uzavřeného celku

Takže je ještě další důvod, který potvrzuje, že v evoluci nemůže existovat žádný pevný strop daný nejvyšší bytostí „Všemohoucího Boha“. Také o tom jsem psal již dříve v článku 36B. Stvořitel, andělé, Kosmická inteligence, mimozemšťané.

Aby se dítě dokázalo vymknout z vlivu rodičů, potřebuje během svého dospívání čerpat energie a informace i mimo okruh rodiny - od kamarádů, ze školy, z okolního světa. Zůstane-li natrvalo v okruhu rodiny uzavřeno, nedokáže se plně rozvinout.

Z pohledu vztahu věčné bytosti člověka a jeho kosmických rodičů je to obdobné. Člověk, který zůstane trvale uzavřen ve víru energií tohoto Vesmíru, nemůže plně rozvinout své skryté schopnosti. Naopak ten, kdo dokáže najít mezeru ven a začne čerpat bioenergie i z oblasti vyšší harmonie přesahující tento Vesmír, dosáhne svého plného uplatnění.

Zásadní koncepty vývoje se přenášejí z duchovního pozadí do hmoty

Zkušenosti s vývojem našeho světa dále potvrzují, že koncept rodičovského výchovy se stejně jako mnoho dalších konceptů přenesl do hmoty inspirací shora z duchovních sfér. Tak přece náš Vesmír funguje. Že prvotní je duchovní pozadí světa a to, co se děje v duchovním pozadí, se za čas promítne i do hmoty. Zde ve hmotě je přitom obvyklé, že děti dosáhnou jednoho dne dospělosti a zcela se vymknou z vlivu rodičů. Takový přece musí být základní koncept vývoje, aby v daném celku mohla existovat evoluce. A totéž muselo nutně existovat již dříve v duchovních sférách nad námi.

To vše lze shrnout v následující závěr:

Člověk, lidská civilizace jako celek, a stejně tak i Vesmír, dosáhnou v určitém období své dlouhodobé evoluce dospělosti a vymknou se z vlivu svého Otce Stvořitele, podobně jako se člověk v každém ze svých pozemských zrození vymaní z vlivu svých biologických rodičů. A svým životem půjdou dále již nezávisle na Otci.

Jakým jediným způsobem mohou dnes Stvořitelé a andělé napravit své chyby?

Odtud jasně vyplývá, že celá teorie dvanácti duchovních dimenzí a myšlenka o věčné všemohoucnosti a nedosažitelné dokonalosti Stvořitele je pouhou iluzí.

Vývoj zde na planetě Zemi potvrdil, že Stvořitelé i jejich prodloužené ruce – andělé Dhyané, ztratili v určité době možnost dalších pozitivních zásahů do vývoje. Ještě jim po určitou dobu zůstala možnost destrukce stvořeného celku, ale i tu postupně ztratili. Již dříve jsem o tom psal v článcích 6. Dobro a zlo jako dvě soupeřící síly, sestupy do nižších světů, 39D. Způsoby umělého řízení Karmy v minulosti, A10. Sestup Nové Karmy do hmoty právě probíhá.

A pokud chtěli dřívější Tvůrci napravit chyby, kterých se při tvůrčí činnosti dopustili, zůstala jim po určité době už jen jediná možnost: Sestoupit dolů, postupně až do hutné hmoty. Tam se jako běžný člověk podléhající základním zákonům hmotného světa dole duchovně probudit a dopracovat se ke světelnému vzestupu. Začít se karmicky čistit a začít jako člověk bez zvláštních privilegií a bez umělé magické výbavy měnit tento svět zevnitř. A takto napravovat své původní stvořitelské chyby a táhnout svět nahoru díky svému vlastnímu světelnému vzestupu, který je možný pouze ve hmotě. A postupně tak překročit úrovní své vnitřní čistoty i ty duchovní úrovně, na kterých se kdysi nacházel jako Stvořitel daného světa. Ty duchovní úrovně, v rámci kterých tyto zásadní stvořitelské chyby nepříznivě ovlivňující svět dole udělal.

Samozřejmě, stejná možnost vlastní očisty a nápravy chyb z duchovních úrovní nad touto hmotnou rovinou se týká nejen Stvořitelů, ale také andělů Dhyanů odpovídajících za lidské civilizace v tomto světě. Tato možnost očisty Stvořitelů a andělů Dhyanů však byla celé věky pro lidstvo na Zemi skrytá a doslova nedosažitelná. Až Nová duchovní cesta nastartovaná v roce 1999 konečně tuto šanci pro dnešní lidstvo 2. typu otevřela. A to tím, že vytvořila příznivé podmínky k otevření skryté schopnosti neomezeného duchovního světelného vzestupu člověka 2. typu.

Až teprve tato příznivá situace na počátku 3. tisíciletí novodobé historie přinesla do vývoje lidstva zásadní zlom. Zaprvé každému zde zrozenému člověku přinesla možnost karmicky se očistit a vyvázat ze všech nepříznivých činů zde dole ve hmotě. A zadruhé umožnila každé bytosti zrozené v tomto světě, ať už byla dříve Stvořitelem, andělem Dhyanem nebo jinou vysoce postavenou bytostí v duchovních rovinách nad hmotou, aby se dopracovala k nápravě dávných chyb, kterých se dříve dopustila ve vyšších duchovních úrovních nad hmotou. A současně aby přitom pomohla i evoluci dnešního světa. To je zásadním bodem konceptu Nové duchovní cesty, o kterém na těchto stránkách informujeme veřejnost.

Před několika lety, když jsem ještě jezdil často metrem do práce, jsem si opakovaně čítával na nástěnkách umístěných ve vagónech metra pokusy o uměleckou tvorbu (verše, příběhy). V jednom z nich přibližně stálo toto (přesné znění si už nepamatuji):

„Bůh sedí u stolu, jí bramboračku z oprýskaného talíře, dívá se na svět za oknem a říká si, tak takhle jsem to stvořil. To jsem to dopracoval.“

Že by amatérští umělci „viděli“ do duchovního pozadí tohoto světa lépe a detailněji než dnešní uznávaná špička duchovních informátorů a autorů mnoha knih, pro které je Bůh či Stvořitel nedotknutelnou bytostí na samém vrcholu duchovních úrovní?

A jaký je postoj vědy ke zkoumání Vesmíru?

K předchozí duchovní komunikaci s Centrální Karmou nového vývoje ještě pro úplnost dodávám následující postoj vycházející z vědy, kterou jsem po dobu dvaceti let svého života jako jeden z vědců zastupoval, a která je naopak tolik opovrhovaná mnohými duchovními pracovníky.

Ve vědě je dnes všeobecně přijímána teorie „Velkého třesku“ (Big Bang) pro vysvětlení toho, jak Vesmír vznikl. Tato teorie sice poměrně přesně vystihuje vše, co se po dobu 14 miliard let od tohoto časového bodu uvnitř Vesmíru děje. Ale vědci se neskrývají tím, že teorie neumožňuje zjistit, co bylo před tím, než Vesmír vznikl. Co bychom nalezli vně tohoto Vesmíru.

A jsme u toho samého, jako při uznávaném popisu duchovních dimenzí. Také věda zkoumá celek Vesmíru při pohledu zevnitř, z jeho střev. Může tak vytvořit určitý model toho, jak se Vesmír vyvíjí, co se s ním postupně děje, jestli se stále zvětšuje, rozpíná, nebo dokonce jestli se rychlost rozpínání zvětšuje nebo zmenšuje. Takový pohled však neumožní překročit časový bod nula, ve kterém Vesmír vznikl. Protože to, co bylo předtím, už nelze zevnitř Vesmíru zahlédnout. Vědci si toho jsou vědomi a dál pokračují ve svém bádání.

Dnešní stav poznávání Vesmíru vědou

Jen pro úplnost dodávám, že to, v jakém stavu je dnešní poznávání Vesmíru vědou, naznačuje následující informace převzatá ze zdroje www.osel.cz/index.php?clanek=5907:

„Nositeli Nobelovy ceny 2011 za fyziku se stali tři astrofyzici Saul Perlmutter, Brian P. Schmidt a Adam G. Riess za objev zrychlujícího se rozpínání vesmíru odhalený pozorováním vzdálených supernov.“

Ano, toto je vrcholem dnešní vědy v otázkách poznávání Vesmíru – zjištění, že rychlost rozpínání Vesmíru se zvětšuje, zatímco se dříve celá desetiletí přepokládalo, že se zpomaluje. Toto nové poznání však nijak neřeší postavení člověka v tomto světě. Stále stejně daleko má věda k odpovědím na otázky typu: Proč vůbec Vesmír vznikl? Kdo jej vytvořil? Kam má Vesmír ve svém vývoji směřovat? Jaká je úloha lidských bytostí v tomto Vesmíru? Jsou lidé výsledkem pouhé náhody nebo mají v tomto Vesmíru nějaké speciální poslání? Jak vůbec vznikl život ve Vesmíru?

Materialistická pozemská věda si však z takové situace nic nedělá. A ocení tučnými finančními odměnami a vědeckou slávou (což obojí představuje udělení Nobelovy ceny) i jakékoliv dílčí objevy, které poznávání Vesmíru posunou třeba i jen o malý kousíček dál.

Duchovní teoretici mají vyšší ambice

Duchovní řídící složky lidských mimozemských civilizací s otevřeným duchovním vědomím však mají jiné ambice. Oni i lidé pod nimi přece vědí, že náš Vesmír byl stvořen tvůrčím aktem.

V rámci Staré duchovní cesty bylo dobře známo, že Stvořitel či Stvořitelé tohoto světa někde existují. Skuteční Stvořitelé se však nacházeli ve Stvořitelských sférách nad Vesmírem, mimo Vesmír. A tak vysoko neměla Stará duchovní cesta dosah ani při použití magie nebo umělých technických komunikačních prostředků, jak to dělali Vesmírní lidé. Na skutečné Stvořitele se podařilo dosáhnout až lidem na Nové duchovní cestě, kteří v sobě otevřeli skrytou schopnost neomezeného duchovního vzestupu přes všechny bariéry a duchovní prahy. Duchovní teorie v rámci Staré cesty sice o existenci Stvořitele věděly, ale neměly možnost se přímo k němu komunikací dostat.

A když se na toho Stvořitele ne a ne dostat, tak je potřeba jej pro lidi i pro ty, co lidi vedou, vytvořit. Takto uvažovali kdysi Vesmírní lidé. Dalším důvodem bylo to, že potřebovali existenci jakési nejvyšší instituce, kterou by mohli ospravedlnit své neetické činy, o kterých sami nebyli pevně přesvědčeni, že to tak je správné – psal jsem o tom v textu 37F. Plánovaná evakuace pozemšťanů Vesmírnými lidmi.

Lidé přece potřebují mít nad sebou něco dokonalého, o co je možné se opřít svoji vírou. A přitom natolik hmatatelného, aby se s tím alespoň mohli informačně spojit. A je to.

Takže duchovní teoretici Vesmírných lidí neváhali s dotvořením teorie, která neměla konec, vlastním rozumem, z pozice potřeb vlastního hnutí. Tím si zajistili dvě věci jednou ranou. Duchovní teorie se stala ucelenou bez zjevných děr – přesně tak duchovní teorie dvanácti dimenzí působí. A zadruhé, přizpůsobili si duchovní teorii takto svým potřebám. Vytvořili dojem, že někdo dokonalý je nad vším a ten vše hlídá. A že tato dokonalá bytost zajišťuje, aby žádný článek hmotné a duchovní struktury neškodil, neparazitoval, nedělal zjevné přehmaty.

A lidé netušili, že ten dokonalý Bůh nahoře byl uměle vytvořen pro potřeby vládnoucí garnitury Vesmírných lidí. Neměli proto důvod tvrzením o Nejvyšší bytosti nevěřit. A skutečně pak obvykle přijímali rozhodnutí zaštítěná rozhodnutím této hypotetické nejvyšší bytosti.

Umělá modla Stvořitele tak byla na světě. Postupně se zapomnělo (od začátku to jistě bylo přísně tajné), kdo jej vlastně vytvořil. A lidé tomu začnou věřit jako hotové skutečnosti. Vždyť to přece nelze nijak vyvrátit.

V tomto směru jsou však na omylu, protože praxe jednotlivců, kteří vstoupili na cestu neomezeného světelného duchovního vzestupu, tuto skutečnost existence dokonalé nedosažitelné nejvyšší bytosti, jednoznačně vyvrací.

Co s odpůrci režimu?

Mnohé náznaky svědčí o tom, že i v takto na krátké uzdě držené společnosti mnoha vesmírných civilizací Galaktické říše se nacházeli jednotlivci, kteří slibům a tvrzením z centra nevěřili. Někteří odvážní s tím i veřejně nesouhlasili. Co s nimi udělal režim Galaktické říše, je přece nasnadě a popsal jsem to v článku 37C. Vesmírní lidé a Galaktická konfederace. Považoval je za nejvážnější zločince a udělal vše pro to, aby je definitivně odklidil z běžného života.

Zřizování deportačních táborů na odlehlých kontinentech, na opuštěných planetách, muži oddělené od žen, aby se nemohli množit a položit tak základy nové společnosti. To vše se stalo v měřítku Galaxie běžnou skutečností. V dávných textech najdeme zmínky o tom, že také vylidněná Země se po jedné z drtivých katastrof stala místem vysídlování podobných rebelů - „zločinců“. Kteří se provinili jen tím, že začali „vidět“ do nekalých neetických praktik Vesmírných lidí, kteří původně začali jako bytosti Světla a svým vývojem postupně propadli Temnu. Možná právě to je ta duchovní inspirace, ze které vycházely v podobné praxi potlačování nežádoucích osob i pozemské diktátorské režimy. Z praxe naší Planety již dnes víme, že deportační tábory odpůrců režimu zřizovaly nejen fašistické režimy, ale také komunisté.

Chceme-li dosáhnout průlomu v poznání, čím je potřeba začít?

Aby i ve hmotné vědě došlo k průlomu v poznání, musí nejprve dojít k průlomu v poznávání duchovního pozadí světa. Doposud uznávané informace Staré duchovní cesty musí být nejprve nahrazeny zásadně novými informacemi, které jsou dostupné lidem na cestě skutečného stabilního světelného vzestupu.

Někteří z nás, co jsme v sobě cestu neomezeného světelného duchovního vzestupu dokázali otevřít, teď tyto informace předáváme prostřednictvím webových stránek www.novaduchovnicesta.cz dalším lidem. Netvrdíme, že jsme tyto informace od základu vytvořili. Nebo že jsme je dokonce svým rozumem vymysleli. Na své cestě světelného vzestupu jsme se především stali prostředníky přenosu těchto nových informací od planety Země, Přírody, Kosmického vědomí, andělů Dhyanů, i od dalších vyšších nehmotných duchovních úrovní a sfér nad tímto naším Vesmírem. A navíc svými vlastními osobními zkušenostmi získanými na této Nové cestě napomáháme jejich vyladění a upřesnění.

Další třetí pokračování tématu o duchovních úrovních a dimenzích bude mít název 48C. Proč tradiční pojetí dvanácti dimenzí neodpovídá realitě? Uvedu tam další důvody, proč je pohled na svět podle mimozemského umělého modelu dvanácti duchovních dimenzí zásadně chybný a neplatný a pro dnešní vývoj již zcela nepřijatelný.