56A. Mužský a ženský princip tvoření

Začínáme nové téma: Partnerské vztahy a sexualita

Dnes začínáme nové téma partnerských vztahů, lidské sexuality, jejího energetického a duchovního významu. Také toto téma je obsáhlé a bude rozděleno do několika dílčích textů.

V této první části se budu kromě vysvětlení pojmů mužský a ženský princip věnovat především opakování některých dalších základních pojmů a myšlenek, jejichž připomenutí a pochopení je důležité pro další výklad. Například připomenutí důležitosti hmotné úrovně v evoluci dnešního člověka 2. typu. A dále téma základních typů protikladů ve hmotě.

V navazujících textech se bude orientačně jednat o následující témata: 56B. Podoby mužského a ženského principu v historii Země, 56C. Energetické pozadí přitažlivosti muže a ženy, 56D. Duchovní úloha pozemské sexuality, 56E. Zdeformované postoje k lidské sexualitě dříve i dnes , 56F. Tantra vede člověka k nepřirozenému využívání sexuality, 56G. Sexuální energie a potřeba jejího uvolňování, 56H. Hadí síla a orgasmus, 56i. Hadí síla na cestě neomezeného světelného vzestupu. Další dodatečně zařazená témata budou 57A. Informace mimozemšťanů o změně plodného cyklu ženy, , 57C. Hodíme se k sobě?, 57D. Jak lze posilovat sexuální energii?, 57E. Poruchy v sexuální orientaci.

Mužský a ženský princip v dávných textech

Od dávnověku se mnohými texty prolíná zdůraznění zásady, že Král (Bůh, vůdce a někdy také Matka), nemůže vládnout sám (sama), ale pouze jako doplňující se dvojice se svojí družkou (druhem). Tato dvojice pak slučuje mužský i ženský princip, které jsou oba nezbytné pro vytvoření kompletní tvůrčí a třeba i vládnoucí síly. Například i v křesťanském pojetí Boha se tento princip projevil ve dvojici Bůh Otec a Duch Svatý.

Mužský princip představuje rozum, rozhodnost, vůli, sílu, neohroženost a aktivitu - vychází tak z vnějších předpokladů a schopností.

Naopak ženský princip přináší vnitřní sílu, intuici, přijímání vyššího vedení, to znamená reagování na životní situace a přijímání rozhodnutí na základě impulsů vyššího duchovního vedení. Vychází tedy ze skutečné vnitřní duchovní podstaty bytosti a její propojenosti s Přírodou, Planetou, Vesmírem, i vyššími duchovními světy.

Pouze vyváženost obou principů zajišťuje harmonii tvoření

Pouze trvalá přítomnost a optimální vzájemná vyváženost obou principů zajišťuje harmonii v procesu tvoření, a to na jakékoliv úrovni. Jak u samotných Stvořitelů i andělů Dhyanů, tak také u dalších jednotlivých bytostí, například lidí ve hmotě planety Země. A současně i na úrovni národů a celé lidské civilizace. Oslabení jednoho z principů vůči druhému vždy přinášelo problémy a vyvolávalo nesoulad, ať už šlo o vnitřní situaci jednotlivce nebo o stav celé společnosti.

Absence nebo oslabení mužského principu mělo za následek přílišnou poddajnost, podřídivost nebo dokonce slabost a neschopnost čelit vnějšímu zlu. Naopak oslabení ženského principu vyvolávalo násilí, nadvládu a manipulaci s druhými.

V nehmotném světě jsou oba póly tvoření spojeny v jediný nedělitelný celek

Nejprve jak to vypadá v nehmotném duchovním světě. Oba póly tvoření zde jsou a byly spojeny v jeden celek, v jedinou kompletní bytost, v jedinou tvůrčí sílu, jediné vědomí. Stejně tak i bytost člověka, která odpočívá mezi dvěma zrozeními v posmrtné dimenzi, je jednotné a celistvé nehmotné povahy. Nemá tedy jedno nebo druhé pohlaví.

Náš hmotný Vesmír jako sféra protikladů

Vytváření bytostí, které mají postupně osídlit hmotný svět dole, však bylo pro Stvořitele zcela novým a dosud neprobádaným krokem. Museli podrobně rozpracovat, co se bude dít s původně nehmotnou duchovní bytostí při přechodu do hmotného světa. Jaké záměry bude přitom potřeba sledovat. Co se musí změnit proti nehmotné podstatě bytosti a jejímu způsobu fungování v nehmotné úrovni?

Původním záměrem Tvůrců při plánování tohoto Vesmíru bylo, aby vznikl jako sféra, ve které jsou zabudovány mechanismy, které přirozeným způsobem zabraňují dlouhodobé stagnaci ve vývoji, které provokují evoluční změny a duchovní růst. Z toho důvodu byl náš Vesmír vytvářen jako sféra protikladů. Jako svět, ve kterém se původní jednolité duchovní celky, duchovní vlastnosti a projevy, rozdělují na protikladné dvojice, které se mohou navzájem doplňovat nebo se naopak vylučují.

Nebylo však jednoduché dovést tento záměr do zdárného konce. Tvůrci si již tehdy v minulosti potřebovali uvědomit, jakou úlohu tyto protiklady mají mít. A co je potřeba s jednotlivými typy protikladných vztahů v evoluci člověka i celého lidstva udělat. Kam je důležité vývoj jednotlivých protikladů směřovat. Již tehdy šlo o to, že není protiklad jako protiklad. Že ve vývoji ve hmotné rovině světa vzniká několik různých druhů protikladů.

Důležitost hmotné roviny v evoluci

Jak jsem vysvětlil v článku 20A. Největší omyly Staré duchovní cesty, duchovní sféra je úrovní jednoty a spojování. Vše je spojeno se vším dohromady v jediný komplet. Jakékoliv drobné i větší neharmonie jsou zde pečlivě ukryty a jen stěží je lze odhalit. A když nebudou odhaleny a pojmenovány, tak se jich ani není možné zbavit.

Hmotná rovina naopak funguje jako svět protikladů a oddělování. Jako svět, ve kterém každá neharmonická a neladící součást celku vyplouvá prostřednictvím protikladů zřetelně na povrch a stává se zjevnou. A co je zjevné, to je možné i odstranit nebo lépe vyladit. A to je právě ten nesmírně důležitý a nenahraditelný přínos hmoty. Právě nižší frekvence hrubé hmoty dává možnost takového rozkladu. Protiklady jsou pak nuceny spolu při vzájemném kontaktu reagovat, mohou spolu soupeřit nebo se naopak vzájemně doplňovat. V každém případě se ovlivňují a správný vývoj by měl směřovat k jejich dokonalejšímu vzájemnému vyladění.

Hmota je tím nástrojem, který z frekvenčního důvodu umožňuje rozdělení vnitřních protikladů na oddělené póly. Navíc dává člověku možnost sám na vlastní kůži si odděleně vyzkoušet a prožít každý z této dvojice opačných pólů, protichůdných krajních postojů a situací, i se všemi případnými následky.

Tři typy protikladů ve hmotné úrovni

Více o protikladech různých typů bylo v článcích 26. Které činnosti přitahují a znovuobnovují zlo?, 49A. Tři úrovně života ve hmotném světě I. Jen stručně připomínám, že protiklady jsou trojího typu:

1. Střídavé póly – například den a noc, příliv a odliv.

Tyto dvojice spolu rozhodně nebojují o jakousi moc. V jejich samotné povaze není přece žádný boj, ale naopak pravidelné střídání a opakování. A to bez jakéhokoliv vzájemného soupeření.

2. Vzájemně se doplňující protikladné doplňky (polarity), například hmotná část bytosti - duchovní část bytosti, mužská polarita – ženská polarita.  podřídivost – tendence vést a řídit.

Ani cílem těchto dvojic není vzájemný boj a postupné vyloučení jednoho pólu na úkor druhého. Cílem evoluce člověka a jakékoliv jiné bytosti je dokázat v sobě tyto protiklady vyladit do vzájemné rovnováhy, do optimální harmonie a vyladěnosti vůči sobě, do rovnovážného vzájemného zastoupení. Neboli dostat se do středu mezi oběma krajními extrémy.

3. Nesmiřitelné protikladné póly (duality), zejména dobro – zlo, Světlo – Temnota, pravotočivé bioenergie – levotočivé bioenergie.

Po celou dobu historie spolu takové dvojice bojují o moc, o vliv na vývoj. Běžné ve vývoji v tomto případě nemá být opakované střídání obou pólů ve vládě nad světem. Cílem není ani jejich vzájemná spolupráce a rozdělení si moci nad světem. Reálné není ani ignorování jednoho druhým, jak se nám snaží namluvit ti, kteří tvrdí, že protiklad dobro – zlo není objektivně existujícím sporem, ale že jde pouze o vnitřní postoj člověka. Cílem světelného vývoje je naprosto vytlačit Temno a levotočivé energie z vývoje. Naopak cílem Temna je podrobit si Světlo a světelné bytosti a udělat z nich otroky.

Nesprávné pochopení povahy protikladů vede k mylným tezím o vývoji

V  článku 26. Které činnosti přitahují a znovuobnovují zlo? jsem vysvětlil, že právě nesprávným ztotožňováním a vzájemným zaměňováním těchto tří druhů protikladů vznikají zásadně nesprávné teze, které se poté stávají základem doporučené, ale nevhodné duchovní cesty.

Celá řada autorů prezentuje například nesprávné pojetí protikladu Dobro – Zlo (Světlo – Temnota). Někteří tento protiklad přirovnávají k pravidelnému střídání dne a noci, nebo k dvojici mužské a ženské polarity. Bojovat proti střídání dne a noci je samozřejmě nesmyslem. Stejně tak je směšné bojovat proti existenci odlišné polarity muže a ženy.

Další zase nesprávně tvrdí, že boj proti Temnu nemá význam. Nebo dokonce že vůbec není vhodný. Protože přece absolutní Zlo neexistuje. To, co považujeme za Zlo, je jen naším hodnocením. Že je proto důležité se nad takové hodnotící tendence povznést. To znamená nebojovat proti Zlu, ale to, co považujeme za Zlo, přestat jako Zlo vnímat. Neboli přehlížet Zlo, vnitřně přijmout jeho existenci.

Jiné duchovní směry, které uznaly reálnou hrozbu Zla, zase vidí řešení v boji proti Zlu prostřednictvím umělé magie a techniky.

Ani přehlížení a tolerování Zla, ani boj proti Zlu magií – nic z toho nevede z dlouhodobého pohledu k cíli, jak potvrdila dlouhá historie naší Planety.

Viz též články 6. Dobro a zlo jako dvě soupeřící síly, sestupy do nižších světů, 9. Světlo a temnota v duchovním pozadí světa, 12. Opakované pokusy temných sil ovládnout hmotný svět.

Protiklad hmotné a duchovní části bytosti člověka ve hmotě

Jeden z nejdůležitějších protikladů ve hmotě vyplývá ze skutečnosti, že celý Vesmír, každá bytost, každý předmět, objekt či stvořený výtvor ve hmotném světě mají dvě stejně důležité a rovnocenné části. Hmotná složka Vesmíru, bytostí, předmětů, objektů reprezentuje zjevnou část celku. To, co je zjevné, viditelné, očividné, hmatatelné, ověřitelné běžnými smysly nebo existujícími technickými prostředky. Naproti tomu nehmotná duchovní složka vyjadřuje to, co je v pozadí za viditelným fungováním, co obsahuje skutečné příčiny a opravdové motivy tohoto fungování. Tento protiklad nevznikl jako výmysl v něčí hlavě. Ale má skutečný základ v existenci zcela odlišné energie duchovní roviny života, viz článek 5. Energie duchovní roviny života, akaša, bioenergie a živly.

Také nehmotná bytost člověka přecházející z posmrtné sféry do hmotného světa se postupně rozvine do komplexu složeného ze dvou částí. Hmotnou část tvoří fyzické tělo s mozkem a vědomím. Duchovní část je tvořena Vnitřním duchovním Já jako řídícím prvkem a dále dvanácti úrovněmi duchovního těla, které pronikají hmotným tělem a rozšiřují se kolem něj. První z těchto vrstev tvoří energetické matrice, které jsou předlohou tělesných tkání a ve kterých jsou tělesné tkáně ukotveny. Už z toho je patrné, jak úzce spolu obě části souvisejí.

Více o dvanácti úrovních duchovního těla člověka a o Vnitřním duchovním Já bylo v článcích 15. Duchovní vzestup člověka a trojice hybných sil evoluce, 18. Cesta k duchovnímu probuzení člověka, 19. Mystické zážitky a vzestup do sféry Věčného Já, 47C. Rozdíly v pojmech astrální duch a Vnitřní duchovní Já.

Hmotná a duchovní složka člověka jsou protikladné, ale zároveň se doplňují a dohromady vytvářejí jeden celek, jedinou kompletní bytost. Neměly by spolu bojovat, soupeřit o moc nad bytostí člověka. Jak se to děje v podobě konfliktů mezi rozumem, případně hmotnými smysly na straně jedné a intuicí, vnitřním pocitem, duchovní komunikací, duchovním vnímáním na straně druhé. Právě k takovému boji často dochází u vnitřně nevyrovnaných a karmicky značně zatížených bytostí. Obě složky bytosti člověka by se naopak měly doplňovat a vzájemně vyvažovat v každodenním fungování i rozhodování.

Zásadní rozdíl mezi fungováním bytosti v nehmotné sféře a ve hmotě

Celé toto opakování jsem zařadil proto, že je důležité správně pochopit, jakou podobu získává mužský a ženský pól při přechodu bytosti do hmotné úrovně. Právě tato okolnost se stala kritickým místem návrhů Tvůrců.

Jak vytvořit bytost člověka ve hmotě, aby to správně fungovalo?  Jak do něj promítnout mužský a ženský pól tvoření, aby taková varianta podněcovala člověka k vývoji, ke vzestupné evoluci? A nikoliv k pádu, k postupujícímu úpadku, ke zmaru?

Důležité bylo, aby si Tvůrci již na tomto stupni uvědomili, že ve hmotě není důležitá jen otázka tvořivých schopností a nového tvoření. Protože existuje jeden zásadní rozdíl mezi fungováním bytosti v nehmotné duchovní sféře a ve hmotě. V nehmotné duchovní sféře je život věčný a myšlenka na rozmnožování nemá význam. Je-li potřeba vytvořit nové bytosti, provádí se to tvůrčím procesem, který představuje jakési energetické zdvojení či naklonování bytostí.

Ve hmotě je tomu však jinak. Život každého člověka je časově omezen. Člověk žije ve hmotě pouze určitou omezenou dobu a poté ze života odchází. Aby civilizace ve hmotě mohla fungovat bez dalších a dalších nových zásahů Stvořitelů, je potřeba nějakým způsobem zajistit rozmnožování bytostí. Neboli zajistit možnost pokračování rodu bez dalších zásahů Stvořitelů.

Přechodem do hmoty získal mužský a ženský princip dvojí podobu

Možností, která byla využita v praxi Stvořitelů, bylo vhodné využití obou pólů tvoření – mužského a ženského. A využití kompletní tvořivé síly i na početí nového života ve hmotě. Jak to vlastně bylo zajištěno?

Mužský a ženský pól tvoření se do hmoty promítl ve dvou podobách. Jedna podoba mužského a ženského se bude týkat neviditelného duchovního těla člověka, a druhé pojetí obou principů bude záležitostí těla fyzického. Mužský a ženský princip tak budou mít ve hmotném světě dva významy - význam duchovní, tedy vnitřní a význam hmotný, tedy vnější.

Duchovní podoba principů - vnitřní muž a vnitřní žena

V duchovním těle rozvinuté bytosti člověka zůstávají oba principy, mužský i ženský, pro každou zrozenou bytost sloučeny v jediný fungující celek, stejně jako tomu bylo v nehmotné sféře. Každý člověk má proto uvnitř sebe v duchovních strukturách své bytosti zastoupeny v nehmotné podobě oba principy, mužský i ženský. Každý z nás má svoji vnitřní ženu a vnitřního muže. A to bez ohledu na to, jaké má právě pohlaví. Každý člověk ve hmotném světě tak má uvnitř sebe předpoklady pro kompletní a vyrovnanou tvůrčí činnost, pro kterou je existence obou principů nezbytná.

Hmotná podoba principů - potřeba rozmnožování bytostí

A pak je tady ještě druhý zásadní záměr – zajistit přirozenou možnost fyzického rozmnožování bytostí a tím i pokračování lidského rodu. A to bylo zajištěno oddělením mužského a ženského principu do dvojice lidských bytostí opačného pohlaví – muže a ženy.

Jako výsledek fyzického pohlavního aktu dvou bytostí opačného pohlaví pak může dojít k proniknutí mužské zárodečné buňky, spermie, do ženské zárodečné buňky, vajíčka. Mluvíme pak o oplodnění vajíčka spermií. V těle matky se od tohoto okamžiku začne vytvářet hmotný zárodek fyzického těla nového člověka. A tento rostoucí hmotný zárodek se energeticky spojí s již existující bytostí, která čeká v posmrtné dimenzi na nové zrození v našem hmotném světě.

Dochází tak k novému zrození určité bytosti, která ovšem již dávno předtím existovala v jiných formách, v jiných životech, v jiných rovinách existence. Nejedná se tedy o stvoření zcela nové živé bytosti, jak hlásá církev. Ale pouze o umožnění dalšího zrození pro již dávno existující bytosti.

Reinkarnace je spojením fyzického rozmnožování s duchovním přechodem bytosti

Ve srovnání s předcházejícím zrozením na Planetě nebo v jiných světech však člověk získává zcela novou identitu. Jeho vlastnosti, tvořivé schopnosti a další předpoklady pro život jsou uspořádány podle nového klíče a je vybaven odlišnou tvořivou výbavou. Již dříve existující bytost tak získává nový hmotný život, novou individualitu. A v této své nové identitě ve hmotném světě začne postupně růst a rozvíjet se do své konečné podoby. Tato konečná podoba bude mít dvě složky, dvě části – viditelnou část tvořenou hmotným fyzickým tělem a neviditelnou složku tvořenou systémem dvanácti duchovních těl.

Podrobný popis znovuzrození bytosti byl uveden v článku 55F. Průběh procesu zrození pozemského člověka dříve a dnes.

Hlavním úkolem mužského a ženského principu ve hmotě je zajištění pokračování evoluce civilizace spojením fyzického rozmnožování, tedy fyzického plození potomků, s duchovním přechodem bytosti z jednoho života do druhého. Výsledkem je to, co bývá označováno jako reinkarnace, tedy nové zrození, znovuzrození. A to je ten nový prvek, který bylo nezbytné při přechodu do hmoty důkladně propracovat.

Tvůrci zpočátku podcenili otázku rozmnožovacího pudu u člověka

Pro potřeby rozmnožování byla hmotná dvojice obou principů oddělena do dvou různých pohlaví, do dvojice oddělených bytostí lišících se svými fyzickými těly. V tomto bodě však vzniká otázka: Jak zajistit, aby se bytosti vůbec chtěly množit? Jak je k rozmnožování podnítit? Jak u nich vytvořit určitou touhu, která je bude k rozmnožování pohánět? U zvířat to bylo zajištěno jednoduše tak, že rozmnožovací pud vábí v určitých obdobích jedince opačného pohlaví k sobě a ti pudově uskuteční sexuální kontakt a takto zajistí rozmnožení a narození potomků.

U člověka se tato možnost zabudování nevědomého pohlavního pudu jevila jako naprosto nedůstojná a také krajně nevhodná. Aby se lidé vyhledávali, spojovali, rodili děti nahodile a nekontrolovaně jen na základě pouhého pudu, jako je tomu u zvířat. Záměrem přece bylo vytvořit člověka ve hmotě jako relativně dokonalou bytost, syna skutečného Tvůrce, který bude mít jeho mnohé vlastnosti. Kde do plození dětí a dalších zásadních činností budou rovnoměrně zapojeny všechny složky jeho bytosti, včetně citů, pocitů, rozumu, intuice a duchovního vnímání. Protože zplození dítěte má pro člověka, jeho partnera, celé okolí i Planetu mnohem závažnější důsledky, než je tomu u zvířat.

Tvůrci se zpočátku domnívali, že určitá vznešenost a moudrost člověka ve srovnání se zvířaty zajistí, že lidé budou i rozmnožování praktikovat a realizovat na základě moudrého vnitřního rozhodování a posuzování situace. V tomto případě plného uvědomění si potřeb sebe samých i lidské civilizace.

Do lidských bytostí tak v první variantě nebylo zabudováno nic, co by působilo podobně jako rozmnožovací pud u zvířat. Žádná náhradní síla nebo zvláštní přitažlivost, která bude udržovat a pohánět rozmnožovací pud v rámci partnerského vztahu, a která zajistí pokračování lidského rodu.

Kam to vedlo, si vysvětlíme v dalším pokračování 56B. Podoby mužského a ženského principu v historii Země.

Metoda pokusu a omylu v tvůrčí činnosti

Myšlenky o tom, že kdesi nahoře nad námi je vše dokonalé a absolutně čisté, neodpovídají realitě tvorby světů pod sebou, tak jak o tom vydávají svědectví karmické vrstvy mnoha lidských bytostí na planetě Zemi. Těmito otázkami jsem se již dříve zabýval v článcích 6. Dobro a zlo jako dvě soupeřící síly, sestupy do nižších světů, 21A. Nová duchovní cesta - vzestup za hranice Vesmíru,  39E. Duchovní hierarchie Bratrstva Světla, 49A. Tři úrovně života ve hmotném světě I. Připomenu některé základní informace z těchto článků, protože je to pro další výklad důležité.

Dávné texty naznačují, že i bytosti vyšších rovin reality postupovaly při své tvůrčí činnosti metodou pokusu a omylu. Až my lidé jsme povýšili Stvořitele a anděly na dokonalé bytosti, jejichž čistota je pro člověka nedosažitelná. Přitom je to obráceně. Stvořitelé i andělé byli relativně dokonalými bytostmi v rámci své sféry, kde působili. Ale nemohli se dostat výše. Nemohli ani nahlédnout výše. Jen my pozemští lidé 2. typu máme schopnost a právo stoupat přes všechny úrovně a duchovní prahy.

Nesprávné předpoklady Staré duchovní cesty o dokonalosti Stvořitelů

Teorie Staré duchovní cesty tak mlčky nesprávně předpokládají, že stvořitelské síly představují absolutní dokonalost, kterou již není možné ničím překročit. Skutečnost je ovšem taková, že nikdo, ani žádný Stvořitel, ani andělé Dhyané, předem nevěděli, jak daný tvůrčí proces skončí, k jakým výsledkům dospěje. Jednoduše proto, že se vždy jednalo o něco úplně nového. O nový originální tvůrčí proces. Obvykle nebyl k dispozici žádný vzor, který by bylo možné jednoznačně následovat. Právě proto jednotlivé kroky tvořivé činnosti často probíhaly metodou pokusu a omylu. Zmiňuje se o tom na více místech ve svých knihách i Ivo Wiesner. Například v knize Děti moudrých draků (str. 34) píše:

„Že konstrukce a formování hmotného těla a vhodného prostředí planet nebyla nijak jednoduchá práce, svědčí vyprávění Knihy Dhyanů a dalších starých textů. Mnoho pokusů bylo neúspěšných a dlouho trvalo, než vhodný typ hmotného těla byl stvořen…“

První varianta nové tvorby obvykle nedává dokonalé výsledky

Metoda pokusu a omylu, nový nápad, jeho praktické vyzkoušení a posouzení výsledků z dlouhodobého hlediska. To byly zřejmě hlavní metody postupu. Potřebujeme si stále znovu uvědomovat, že dokonalý Bůh je lidským výmyslem. Že sice existují Stvořitelé našeho Vesmíru a dalších světů, ale byly to bytosti, které postupovaly metodou pokusu a omylu. Také Stvořitel byl bytostí, která dělala chyby, přehmaty a snažila se je napravit. Tvořil, nepovedlo se, tak to smetl a zkusil to znovu a lépe. Možná stejným způsobem, jako se malé dítě učí dělat bábovky z písku. První se rozsype. Nevadí, zkusím to znovu. Druhá je již lepší, ale ještě není úplně dobrá. A napotřetí se to konečně povede.

Tvoříte-li poprvé něco úplně nového, obvykle ještě nemáte kompletní představy o tom, jak to vlastně má detailně fungovat, co vše je pro fungování důležité a co naopak bezvýznamné. Není pak divu, že se vám to napoprvé mnohdy nepovede. Vytvoříte první variantu, zhodnotíte výsledky. A poznáte, co již funguje obstojně a co tedy zatím ponecháte. A co je naopak nevhodné a je proto nutné to ve druhém pokusu změnit. Právě takto, metodou pokusu a omylu a následného vyhodnocení, postupovala od samého počátku tvůrčí činnost na jakékoliv úrovni.

Skutečnost je taková, že na každé úrovni tvoření vznikají chyby. Některé z nich lze rozpoznat okamžitě a velice rychle je opravit. Jiné se však odhalí až postupně na základě zkušeností z dlouhého vývoje ve stvořeném světě. Problémem však je, že za toto období dlouhého vývoje ztratil obvykle původní Tvůrce možnost dalších zásahů do stvořeného světa. Po nějaké době už sice chápe omyly a je si vědom, co by bylo potřeba změnit. Nemá však už možnost, jak to do světa dole prosadit. Samy bytosti ve světě dole se tak stávají těmi, které jediné mají možnost opravit, zlepšit fungování světa, ve kterém žijí. Stvořitel má pak dvě možnosti. Buď sám s těmito novými informacemi sestoupit do světa dole a snažit se to v této lidské identitě napravit. Nebo se pokusit tyto nové informace nějakým způsobem lidem ve světě dole předat. Jak víme dnes, oba tyto způsoby jsou velice problematické.

Shrnutí: Dvě podoby mužského a ženského principu ve hmotě

Z předchozího vyplývá, že ve hmotném světě došlo k určitému zdvojení mužského a ženského principu, aby byly splněny dva základní cíle. Jednak byla vytvořena vnitřní, tedy duchovní dvojice mužského a ženského principu, která odpovídá za tvořivou činnost. Oba póly se přitom nacházejí v jediné bytosti. Každý člověk tak má v sobě vnitřního muže a vnitřní ženu.

Současně byla v podobě muže a ženy vytvořena také vnější, tedy hmotná dvojice obou principů. Ta je ovšem rozdělena do dvou oddělených bytostí. Jejím posláním bude fyzický partnerský vztah, fyzické rozmnožování a umožnění duchovního přechodu bytosti z jednoho zrození do druhého.

Aby se člověk zrozený ve hmotném světě úrovní své vnitřní harmonie postupně přiblížil samotnému Stvořiteli, potřebuje udržet mužský a ženský princip uvnitř sebe i vně sebe ve vyvážené harmonii. Zaprvé bude usilovat o dokonalé vyvážení svého vnitřního muže a vnitřní ženy, bez ohledu na to, jaké má právě pohlaví. Aby nezapomínal na vnitřního muže, i když se zrodil jako bytost s ženským pohlavím. Aby nezapomínal ani na vnitřní ženu, i když je právě mužem.

Ale pozor, muž si musí hlídat i polaritu vnitřního muže, aby se nechoval jako podřídivá a přejemnělá žena. Ne vždy je totiž násilí a vysávání v rodinách a v partnerských vztazích parazitováním muže na ženě. Řešil jsem ve své praxi i několik případů, kdy naopak žena parazitovala na muži. A naopak žena by neměla zapomínat na svoji vnitřní ženu tím, že zcela převezme roli muže v rodině nebo ve veřejné činnosti.

Zadruhé, člověk se bude snažit dosáhnout vyváženého a harmonického vztahu se svým životním partnerem (partnerkou) opačného pohlaví. Aby vytvořil pevnou a harmonickou rodinu a poskytl dalším bytostem šanci na nové zrození. Aby posílil rovnováhu mužského a ženského v rámci celé civilizace.

Nerovnováha mužského a ženského principu v křesťanské církvi

Oslabení jednoho z principů vůči druhému během historie vždy přinášelo problémy, ať už šlo o vnitřní situaci jednotlivců nebo o určité hnutí, například náboženství. Jak už jsem jednou uvedl, oslabení mužského principu mělo za následek přílišnou poddajnost, podřídivost nebo dokonce slabost a neschopnost čelit vnějšímu zlu. Naopak oslabení ženského principu vyvolávalo násilí, nadvládu a manipulaci s druhými. A nejde přitom pouze o teoretické možnosti - pro konkrétní příklady nemusíme chodit daleko.

Například některé odnože křesťanské církve v samém základu své současné ideologie odmítly rovnoprávnost muže a ženy ve hmotném světě. Muže určily vůdčím duchovním prvkem společnosti i rodiny - tím, kdo má právo zastupovat Boha na Zemi.

Ženě naopak obvykle přiřadily pouze obslužnou roli. Zajišťovat zázemí mužům v rodinách, kněžím při službě Bohu, vykonávat povolání vyžadující typicky ženské kvality – vychovatelka, učitelka, zdravotní sestra, pečovatelka apod. Případně se jako jeptiška zcela oddaná náboženskému principu věnovat charitativním činnostem v nemocnicích, ozdravovnách, sirotčincích, atd.

Formou celibátu se církev pokusila zcela vyloučit ženský princip z možnosti jakéhokoliv přímého rozhodování týkajícího se duchovního vývoje společnosti.

Sama církev tak ve své ideologii zdeformovala prvotní zásady duchovní tvůrčí síly a sebe nadřadila nad přirozené zákony tvoření. A výsledek církví uzákoněné převahy mužského principu nad ženským byl takový, jak známe z dosavadní historie - šíření křesťanské ideologie násilím, vraždění osob jiného vyznání, války rozpoutané ve jménu Boha, církevní inkvizice, milióny mrtvých a násilně umlčených. A následky celibátu? Například dlouho pečlivě zakrývané sexuální delikty církevních pracovníků, které vyšly najevo až v posledních letech. Více o tom bylo naznačeno v článku 53A. Temné pilíře křesťanství I.

Ženská a mužská větev raného křesťanství

A přitom rané křesťanství mělo i ženskou větev, o které se veřejně vůbec nehovoří, jak jsem již uvedl v článku 52A. Počátky budování křesťanské církve.

Je zřejmé, v čem se obě větve raného křesťanství, ženská a mužská, zásadně lišily. Ženy zdůrazňovaly samotné myšlenky a jejich čistotu. Ježíšovo učení bylo takto šířeno přirozeně bez jakéhokoliv nátlaku a přesvědčování. A to naprosto přirozeným způsobem setkávání přátel v domácím prostředí. Cílem bylo, aby každý zájemce pochopil pravou podstatu Ježíšových myšlenek. Ženy jsou přece od Přírody nositelkami více duchovního přístupu k životu. A stejně tak i lepšího vnímání duchovního pozadí světa a duchovních energií. Prostřednictvím žen tedy byly šířeny především čisté původní Ježíšovy myšlenky a energie s nimi spojené. Bylo vysvětlováno, jak je potřeba tyto myšlenky pochopit, a jak je uplatnit v životě.

Naproti tomu muži byli více zaměřeni na snahu o získání mocenského vlivu. A to především prostřednictvím veřejné kazatelské činnosti. Aby došlo co nejrychleji k co největšímu rozšíření vlivu tohoto učení. Používali přitom i zcela nepřirozené záležitosti. Mnohdy byl důraz kladen na zázraky, protože právě ty měly na běžnou veřejnost nejrychlejší a nejzásadnější vliv.

Pod vlivem mužů se z křesťanské církve stávala instituce, která postupně ženy zcela vytlačila. Ve 4. století už bylo považováno za kacířství, když žena zastávala vůdčí roli a veškeré spisy s vůdčí rolí ženy v duchovním učení byly ničeny, páleny, nebo v lepším případě dokonale sklizeny, uschovány.

Nerovnováha mužského a ženského jako důsledek prostředí

Nerovnováha mužského a ženského principu však může vznikat i jako důsledek neobvyklého životního prostředí. Na povrchu Planety najdeme oblasti, kde dlouhodobě převažuje vitální anorganická bioenergie nad organickou životní bioenergií tvořenou rostlinami. K tomuto jevu dochází především v oblastech s nedostatečnou rostlinnou vegetací a nedostatkem vody, kde převažují skály, pouště, kameny a písek. Podmínky tohoto typu najdeme například na území severní Afriky a v celém arabském světě. Tedy v oblastech, ve kterých je typické islámské náboženství. Jak takové prostředí na člověka dlouhodobě působí?

Dlouhodobý přebytek vitální bioenergie nad životní může vyvolávat určitou přebuzenost se sklony k agresivnímu necitovému chování, k násilí a hrubostem. To vede ke znatelné převaze vnitřního mužského principu u každého člověka nad principem ženským. A tento nadbytek mužského uvnitř se promítá i do nadvlády agresivního mužského principu ve vnějším hmotném světě. Výsledkem může být naprostý odklon od citů a zvýšená tendence k neklidu, násilnému chování, agresivitě a převaze intelektu nad klidným vnitřním přijímáním a vnitřní intuicí. Jedním z důsledků jsou také nerovnoprávné vztahy mezi oběma pohlavími a nedůstojné zacházení se ženami, které jsou zde utiskovány, podceňovány a často se stávají osobním majetkem mužů - typické je i mnohoženství.

Životní prostředí dnešní mladé generace

V menší míře jsou některé z těchto rysů typické i pro ty, co dlouhodobě žijí ve velkých městech, kde je také nedostatek rostlinné vegetace produkující životní bioenergii.

Z předchozího tak vyplývá, že k rostoucí agresivitě naší mládeže ve městech přispívá kromě celkového způsobu života i nedostatek rostlinné životní bioenergie v prostředí kolem nás. Typické pro dospívající je mnohahodinový pobyt ve škole a poté ještě doma u počítačů, navíc tendence vyzkoušet si nejrůznější podpůrné látky - marihuanu, extázi apod.).

To vše odděluje dnešní mládež od Přírody a od přirozených optimálně vyvážených bioenergií, které ve svém životě potřebují. A protože k potřebným bioenergiím nemají přístup, posiluje to ještě více ty vychýlené tendence chování, které jsou všude kolem nás. A které se někteří duchovní pracovníci snaží vysvětlovat vymyšlenou teorií indigových dětí. Viz články 55G. Indigové, křišťálové, diamantové a perleťové děti I, 55H. Indigové, křišťálové, diamantové a perleťové děti II, ve kterých jsem uvedl celou řadu dalších důvodů pro nevyrovnané a mnohdy i značně vychýlené chování dnešní mládeže.