71A. Co je ego, jak se projevuje a jak se s ním vypořádat? I

Komentář Jiřího Nováka k článku

Pojednání Jána Pecsőka o Egu uveřejňujeme v plném rozsahu po provedení běžné pravopisné a stylistické kontroly, a to rozdělené na dvě části. Domníváme se, že tento text může být významnou pomocí pro každého, kdo se svým Egem dlouhodobě zápolí. Text dává každému příležitost uvědomit si, kde všude a jakým způsobem se Ego může projevovat a prosazovat.

Celé toto pojednání je velmi obšírné a popisuje Ego z mnoha rozdílných pohledů. A to takovým způsobem, jak vše vnímá Ján Pecsők. Přesto by kdokoliv další mohl říci, že to a to tam ještě chybí. Nebo že by některé záležitosti vyjádřil poněkud odlišným způsobem. I přes tyto drobné případné výhrady má celý tento text mimořádně vysokou úroveň objektivity a celkové pravdivosti. Připomínky kolegů při konečně revizi tohoto textu mne nakonec dovedly k tomu, abych k textu dodal několik dílčích komentářů.

Ján Pecsők

Jak Ego vnímám já

Jedna z věcí, která mne hodně zajímala od té doby, co jsem se začal více zaobírat duchovními záležitostmi, byla podstata Ega. Co to vlastně Ego je, jak se projevuje a jak se s ním vypořádat? Již několik měsíců mám pocit, že bych se mohl pokusit vše o Egu shrnout a pomocí komunikací se dobrat blíže k podstatě Ega. Popsat jak své Ego vnímám já a jaké kroky mohou vést k osvobození od Ega. Udělat si přitom ve svých záležitostech pořádek a případně se o to podělit s dalšími lidmi. Výraznou inspirací je pro mě knížka Nová Země od Eckharta Tolleho, která o Egu hodně pojednává, a má i relativně vysokou pravdivost.

Komentář Jiřího Nováka: V roce 2010 jsem jinou knihu Eckharta Tolleho Moc přítomného okamžiku vnímal jako knihu s pocitově příznivým energetickým vyzařováním, jejíž celková pravdivost podle Přírody vůči současnému vývoji je 78%. To je relativně dost, ale doporučované postupy na zásadní změnu ve vývoji nestačí. Celková pravdivost a objektivita této další knihy Nová Země je podle Přírody kolem 82%. V jejím vyzařování je pouze 0,5% temné energie a 2,8% temné síly. Také je tedy relativně velmi čistá.

Ego hledá výhody proti dalším lidem

Pod Egem a egoismem si běžně představujeme vychýlený nadřazený postoj bytosti. Postoj, který neúměrně prosazuje vlastní prospěch nad prospěchem celku, často nejen na úkor vývoje dalších bytostí, ale i na úkor vlastního harmonického vývoje. Jak takováto nadřazenost vznikne? Stačí, když mám něco, co jiní nemají. Když umím něco, co jiní nedokážou. Nebo znám informaci, kterou jiní neznají.

Prakticky cokoliv, co nám přináší nějakou v uvozovkách „výhodu“ oproti dalším, je důvodem pro růst Ega. Příčinou je to, že se bytost začne ztotožňovat se svým majetkem, se svými schopnostmi, se svými vědomostmi. Bytost třeba uvažuje „Jsem majitelem rodinného domu a dvou aut, mám pokročilé duchovní vnímání, vystudoval jsem vysokou školu, to jsem já.“

Ego jako své falešné já

Taková sebeidentifikace přináší možnost odvozování vlastní hodnoty, možnost porovnávání s ostatními. Bytost si takto buduje své takzvané falešné já, své Ego. Bytost dál uvažuje „Když hodnota bytosti závisí na majetku, duchovních schopnostech, na vzdělání, tak někdo, kdo nemá žádné peníze, bydlí v podnájmu, je úplný materialista a nemá dokončenou ani maturitu, musí mít rozhodně menší hodnotu než já.“

Bytost, která takhle uvažuje, se zmítá v neustálých postojích nadřazenosti a podřízenosti. A to podle toho, s kým zrovna svoji hodnotu porovnává. Ego totiž může způsobit také následující uvažování bytosti „Ten člověk má mnohém víc peněz než já, má pokročilejší duchovní schopnosti, má několik akademických titulů, jeho hodnota je mnohem větší než moje.“ Takový postoj může v závislosti na celkové povaze bytosti naopak přinést pocity sebelítosti, závisti, podřízenosti. Potřebu přece jenom nějak snížit, zdiskreditovat toho, kdo má víc, potřebu snížit hodnotu toho, co má.

Také jsem neustále porovnával svoji hodnotu s hodnotami ostatních

Sám mám bohatou zkušenost s těmito postoji. V určitém období jsem si uvědomil, že má mysl je posedlá posuzováním mé vlastní hodnoty. Když jsem během studia vysoké školy byl v prostředí s ostatními studenty, tak jsem si všímal, jestli jsou chytřejší než já, jestli zvládají školu lépe než já nebo hůř než já. A podle toho, jak jsem v tom srovnání obstál, tak jsem se cítil.

Když jsem hrál šachy v šachovém klubu, který jsem navštěvoval, porovnával jsem sebe a ostatní podle toho, jak dobře hráli šachy. Když jsem si šel zahrát fotbal, tak jsem zase posuzoval lidi podle toho, jak dobře hrají. V práci jsem zase odvozoval svou hodnotu od toho, jak moc jsem práci zvládal a kolik jsem toho uměl. Takhle bych mohl pokračovat dál. A musím také pokorně přiznat, že i když si tyto postoje uvědomuji a mnohé se zlepšilo, zůstávají stále silným zlozvykem, na odbourávání kterého je potřeba pracovat.

Další nepříjemnost při budování svého falešného já, svého Ega, je v tom, že když něco tvoří naši hodnotu, těžce neseme jeho ztrátu. Pokud svou hodnotu odvozuji od svého majetku a já o majetek přijdu, je to jako bych přišel o část sebe samého. Má hodnota klesne a já se budu cítit méně celistvým.

Ego nebývá ochotno vzdát se své hodnoty

Z pozice Ega nebudu ochotný svou identitu měnit a už vůbec se nebudu chtít své hodnoty vzdát. Například bytost uvažuje takto: „Jsem léčitel, léčím lidi magií, homeopatií, vyrábím magické pomůcky, maluji magické mandaly. Uzdravuji lidi, pomáhám jim. To jsem já.“ Co se stane, když se takto uvažující bytost dozví, že všechno, co dělá, je v skutečnosti špatně? Že pokud dál chce pomáhat lidem čistým způsobem, musí se toho všeho vzdát a v první radě začít pracovat na sobě a na svých čistých světelných základech?

Pokud je bytost silně ztotožněná se svým Egem, se svým falešným já, bude se takovým informacím bránit zuby nehty, jako kdyby bránila vlastní život, vlastní identitu. Protože ona to tak skutečně cítí, cítí to jako obranu vlastního života. Posun může nastat jedině tehdy, pokud se dokáže této své identity vzdát, pokud dokáže uvolnit prostor, osvobodit se ze zajetí vlastního Ega.

Pokud se část ega rozplyne, člověk pocítí úlevu a osvobození

Co se ale stane, když to bytost dokáže? Když se skutečně dokáže vzdát něčeho, od čeho odvozovala svoji hodnotu? Nebo když třeba o to přijde nedobrovolně? Část Ega se rozplyne, bytost pocítí úlevu a osvobození. Pocítí nárůst skutečné duchovní svobody, ne svobody Ega.

Například člověk, který při katastrofě přijde o všechen majetek, může zažít nebývalý pocit uvolnění, pocit lehkosti. Ztratí se velká část toho, s čím se ztotožňoval, k čemu se upínal. Uvolní se mnoho energie, která byla s jeho majetkem vázána.

Ego také dokáže vybudovat identitu trpícího

Ale také se může naopak stát, že si člověk ihned vybuduje identitu trpícího. Jeho bytost bude uvažovat „Přišel jsem o všechen majetek. Osud si se mnou nespravedlivě zahrál. To jsem já. Jsem trpící.“ Takto uvažující bytost dokáže svou hodnotu odvozovat i od míry utrpění, které se jí dostalo. Bude své utrpení porovnávat s utrpením dalších bytostí: „Tobě to zatopilo sklep, ale mně shořel celý dům, zasloužím si víc lítosti a víc respektu vůči mému utrpění.“ Na tomto příkladě je vidět, jak zvrácené hry Ego může hrát.

Egu je v podstatě jedno, s čím se ztotožní. Tak, jak se může ztotožnit s výší svého bankovního účtu, tak se naopak může ztotožnit se svým nedostatkem peněz. Tak, jak se může ztotožnit se svým mladým a zdravým tělem, může se ztotožnit i se svým stářím nebo se svou nemocí. Tak, jak se může ztotožnit se svou identitou masožravce, tak i s vegetariánstvím. Tak, jak se může ztotožnit se svým materiálním vzděláním, materialistickým pohledem, tak se může ztotožnit i s duchovní pokročilostí, duchovním vnímáním.  Nebo třeba se může ztotožnit s představou sebe samého jako bytosti, které nezáleží na materiálních věcech. Dokonce bytost může odvodit svou identitu i takto „Já jsem se od Ega zcela osvobodil, to jsem já, bytost osvobozená od Ega.“

Ego lze vybudovat i na svých hendikepech

Hry Ega dokážou být velmi záludné, a proto je nesmírně těžké jeho vliv úplně odstínit. Mnoho lidí si Ego představuje hodně zjednodušeně. Myslí si, že když jim až tak nezáleží na majetku nebo na hmotné moci, že jsou s Egem hotovi. Ego však má mnoho podob.

To, že si člověk může vybudovat svou identitu i na negativních věcech, si můžete všimnout na některých lidech trpících těžkou nemocí. Někteří se ztotožní se svou nemocí tak, že o ní neustále mluví, neustále si stěžují a vyžadují lítost svého okolí.

Pokud jim však někdo nabídne radu nebo pomoc, jak se ze své situace dostat, nedokážou pomoc přijmout. Jednak proto, že se nechtějí vzdát svého životního stylu, který je také součástí jejich identity. Ale také se podvědomě nechtějí vzdát ani své nemoci, protože by to pro ně byla ztráta jejich já. Bytost třeba uvažuje „Celý život trpím touhle chorobou, celý můj život se kolem této choroby točí, kdybych se vyléčil, čím bych byl? Zůstalo by ze mě něco?“  Jeden hlavní aspekt Ega by se dal také popsat jako přílišná fixace na materiální věci, lidi, představy o sobě nebo i více abstraktní koncepty a další.

Ego má neustálou potřebu svoji hodnotu zvyšovat

Další důsledek toho, když bytost odvozuje svou hodnotu od svého falešného já, je pocit neustálého nedostatku, pocit neklidu, pocit necelistvosti. Protože bytost ztotožněná se svým Egem má touhu neustále svou hodnotu zvyšovat. Bytost má pocit, že nikdy není dost dobrá. Ego totiž chce stále víc, a pokud se mu něco podaří získat, uspokojí ho to jenom na chvilku. Pak znovu touží po něčem jiném. Nedokáže přijmout a být spokojeno s tím, čím je teď.

Ego je jako dítě, které když dostane svou vysněnou hračku, tak si s ní chvíli hraje a pak ji odloží do kouta a touží po další hračce. Lidé se silným Egem bažícím po penězích a po moci tak neustále hledají cesty, jak svoji moc zvyšovat, jak zvětšovat svůj majetek. Je iluzí si myslet, že takový člověk, pokud zásadně v sobě něco nezmění, řekne: „Už mám majetku dost, víc už nepotřebuji.“

Komentář Jiřího Nováka:

Zvyšování hodnoty člověka a míra Ega

Vysvětlování Ega na příkladu touhy po zvyšování své hodnoty může být mnohdy velmi dobrým příkladem, v některých dílčích situacích to však nemusí sedět. Záleží vždy na tom, podle čeho je hodnota člověka měřena. Z hlediska jaké prospěšnosti, vzhledem k čemu, vůči jakému vzoru? Jestli z pohledu hmotného majetku, hmotného vzdělání, z možnosti ovlivňovat hmotný vývoj (třeba jako politik, vědec, vynálezce)? Nebo také z možnosti mít určitý nebo třeba až zásadní vliv na duchovní vývoj (jako člověk, který zvolil správnou duchovní cestu, který pomáhá druhým, který pozitivně přispívá k evoluci lidstva, Planety, Přírody)?

Dospějeme pak k tomu, že vše, co souvisí s hodnotou člověka, nelze považovat za produkt egoismu. Snaha o zvyšování hodnoty své bytosti přece není vždy čistě egoistickým záměrem.

Nelze ani dospět k jednoduchému rozdělení, že prospěšnost posuzovaná z pohledu hmoty je vždy egoistická a naopak prospěšnost posuzována z duchovního pohledu nikoliv. Studující člověk přece skutečně zvyšuje svoji hodnotu pro sebe, pro lidstvo, pro celkový vývoj. Jde však o to, proč studuje? Jaký byl hlavní motiv? Jestli vydělat více peněz, zajistit si pohodlnější, plnější život hlavně sám pro sebe a svoji rodinu? Nebo být celkově užitečnější, prospěšnější?

Když vezmeme člověka hledajícího pro sebe tu správnou duchovní cestu, ten přece také usiluje o zvyšování hodnoty své bytosti. Také v tomto případě jde především o to, co je jeho hlavním motivem. Jestli jde v prvé řadě o získání vyšší hodnoty sám pro sebe, aby byl sečtělejší, váženější, získal snazší přístup k možnosti ovlivňovat svět, aby uspokojil své touhy řídit, vládnout, ovládat. Nebo jeho motivem může být snaha pomoci zastavit dosavadní, z duchovního pohledu velmi nepříznivý, vývoj a odklonit jej na cestu skutečné světelné evoluce. Aby se tím stal užitečnějším pro celkový vývoj, pro civilizaci, pro Zemi.

Jak a vůči jakému vzoru měřit hodnotu duchovně orientovaného člověka?

Prvním příkladem může být člověk, který sice vypadá jako duchovně velmi pokročilý, ve skutečnosti je však z pohledu Světla v duchovním pádu a je skrytě ovládán temnými systémy v pozadí. A přesto je veřejně činný, vypadá dokonce jako velmi úspěšný a mnoho dalších hledajících jej s důvěrou následuje. Druhý zase nalezl stabilní světelný vzestup a také jeho s důvěrou následuje řada dalších hledajících.

Ani u jednoho z nich nemusely být na počátku touhy Ega. Mohla v tom být touha pomoci, dělat konečně něco užitečného, atd. Z pohledu toho druhého to vypadá tak, že ten první jde objektivně nesprávnou cestou, zatímco druhý zvolil cestu optimální. Když to však bude hodnotit ten první, bude to posuzovat právě naopak. Že právě on to myslí dobře, propaguje duchovní cestu danou dávnými tradicemi. Zatímco ten druhý chce na sebe egoisticky strhnout pozornost nesmyslným hledáním jakýchsi nových cest, které ve skutečnosti nepřinášejí nic nového.

Kdo je větší egoista, když mezi nimi dojde ke střetu? Připomínám z tohoto pohledu zdánlivě neutrální článek Jiřího Maška nazvaný „Souboj staré a nové koncepce, nebo eg duchovních učitelů? (polemika s texty Jiřího Nováka - soukromá korespondence s Luďkem Kováčem)“ publikovaný na adrese www.osud.cz/souboj-stare-nove-koncepce-eg-duchovnich-ucitelu…

Uzavírám tento komentář tím, že zvyšování hodnoty člověka může být důležitým motivem při budování jeho životní cesty. A nemusí to přitom být jen projevem jeho Ega. Záleží vždy na tom, jaké jsou otevřené i skryté motivy bytosti tohoto člověka.

Ján Pecsők

Ego upřednostňuje hledání před nalezením

Stejné to je s magickou mocí a duchovním hledáním. Bytost ztotožněná se svou magickou mocí a duchovní sečtělostí neustále hledá cesty, jak svou pokročilost zvyšovat. Navštěvuje všechny možné semináře, kupuje neustále další umělé pomůcky. Dělá další cvičení. Pro její Ego to znamená neustálý přísun objektů, věcí, se kterými se může ztotožňovat. Bytost s takovým Egem uvažuje: „Budu mít za sebou tenhle a tenhle kurz, koupím si tenhle talisman a tenhle magický náramek. Moje hodnota vzroste, mé já bude větší.“

Ego upřednostňuje touhu před uspokojením, hledání před nacházením, léčení před vyléčením, řešení problému před jeho vyřešením.

Co když třeba bytost uvažuje o sobě jako o duchovně hledajícím? Bytost uvažuje: „Hledám tu správnou cestu ke Světlu, jsem hledající pravdy a Světla, to jsem já.“ Takhle podaná úvaha zní docela neškodně, přímo pozitivně. Co se ale stane, pokud duchovní hledání tvoří silnou identitu této bytosti? Když taková bytost narazí na informace, které přinášejí vyšší pravdu a skutečnou cestu vzestupu ke Světlu, nastane v ní vážný rozpor. Pokud by totiž tyto informace přijala za své, musela by přijmout, že skutečně našla tu správnou cestu, která tady celé věky nebyla a už není potřeba hledat něco dalšího. Přišla by tak o svou identitu hledajícího. A tomu musí v každém případě zabránit.

A tak místo toho, aby se své identity hledajícího vzdala a nastoupila vzestupnou světelnou duchovní cestu, hledá důvody, proč taková cesta fungovat nemůže. Bude neustále o této cestě diskutovat, porovnávat ji s jinými cestami a bude hledat dál. V nastoupení cesty jí samozřejmě mohou bránit i jiné tendence Ega. Musí si přiznat, že mnoho informací, které předtím získala, jsou nepravdivé. Musí se vzdát iluze své duchovní pokročilosti. Vzdát se lpění na nepravdivých informacích a tak dále.

Ego je posilováno vědomím, že mám pravdu, že znám něco, co druzí neznají

Máloco dokáže posilovat Ego jako vědomí, že bytost má pravdu. Třeba když někomu chcete něco sdělit, zeptáte se například: „Víš, co se stalo?“ odpověď: „Nevím, povídej.“ Již teď můžete sledovat u sebe nárůst energie, nárůst Ega. Víte totiž něco, co druhý neví, máte nad ním převahu. To je jeden z důvodů potřeby šířit pomluvy.

Dalším typickým projevem Ega, když někdo doplatí na to, že nevyslyšel naši radu, nepřijal naši pravdu, je třeba výrok: „Vidíš, já jsem ti to říkal, měl jsem pravdu.“ doprovázený pocitem zadostiučinění a dalším nárůstem Ega.

Naopak pro bytost je těžké uznat, že pravdu má ten druhý. Zkuste někdy sami sebe pozorovat, co se stane, když uznáte někomu pravdu. Když opravdu řeknete nebo přijmete úvahu: „Máš pravdu, mýlil jsem se.“ Ten pocit je jako malá smrt. To umřela další část vašeho Ega, těšte se z toho.

Samozřejmě, situace může být i opačná. Člověk sice pravdu zná, ale bojí se postavit za svůj názor. Každá stránka Ega má svojí opačnou stránku, kterou můžeme nazvat Antiego. Nicméně je to druhá stránka stejné mince. V další komunikaci bude o Antiegu víc.

Komentář Jiřího Nováka:

Někdy ještě nenastal vhodný okamžik na sdělení pravdy

Tato situace, kdy „člověk sice pravdu zná, ale bojí se postavit za svůj názor“, je zjednodušená a týká se sdělování pouze běžných hmotných pravd. Samozřejmě, může za tím být přílišná ostýchavost, neprůbojnost, pasivita, strach vůbec něco říci. A to už jsou jasné známky Antiega.

Se sdělováním vyšší duchovní pravdy druhému člověku to však není vždy takto jednoduché a jednoznačné. Tedy když tu pravdu neřeknu a nepostavím se za ni, že by to hned znamenalo, že se bojím hájit si svůj názor. Některé situace nemusí být vhodné na sdělení takové pravdy. Není dostatek času, vhodné místo, vhodná situace. Druhá strana na pravdu nemusí být v dané chvíli připravena.

Mnozí na světelné cestě si vyzkoušeli, že nepřipravený, níže frekvenčně naladěný člověk, jednoduše na přijetí určité pravdy nemusí být naladěn. Nemůže v té chvíli pochopit, co mu ten druhý chce říci.)

Ján Pecsők

Ego často žije minulostí místo přítomnosti

Pravda se dá popsat různými způsoby. Můžete třeba neutrálně říci: „Jak je vidět z obrázků pořízených z vesmíru, Země je kulatá.“ Nebo také můžete do toho zaplést své Ego a říct něco jako: „Země je kulatá, věřte mi, já jsem vystudoval fyziku na matfyzu, vím, o čem mluvím.“

Falešnou identitu si člověk může vybudovat i na základě svých vzpomínek. Bytost uvažuje: „Tohle je můj život, můj příběh plný radosti i utrpení, úspěchů i zklamání, tohle jsem já.“ Bytost silně ztotožněná se svými zkušenostmi se příliš upíná na svou minulost. Neustále v mysli přemítá o své minulosti, o svých zážitcích, o tom, co mohla udělat lépe, o tom, jaké křivdy se jí v minulosti udály, o tom jaké příležitosti promarnila, o tom, jaké úspěchy v minulosti dosáhla. Žije tak svou minulostí namísto přítomností.

Ego a posuzování atraktivity svého těla

Jednou silně zakořeněnou identitou od dětství je pro každého člověka jeho tělo. Bytost uvažuje: „Moje tělo, to jsem já.“ Obvykle spojené i se svým pohlavím „jsem muž, jsem žena“.

Od dětství tak máme tendenci porovnávat krásu, sílu, zdraví svého těla s těly ostatních lidí. Odvozujeme svou hodnotu od hodnocení své atraktivity pro druhé pohlaví. V partnerských vztazích pak hledáme potvrzení této vlastní hodnoty. Oprostit se od těchto hodnocení a zbavit se Ega spojeného se svým tělem je mimořádně těžké. Tělo člověka však, tak jako všechny formy, věci, struktury ve světě, je pomíjivé. Stářím tělo člověka slábne a to je i šance, jak rozpustit Ego spojené se svým tělem. Taktéž identita sebe jako muže nebo ženy je jen dočasná. Pokud jsem byl mužem v tomto životě, mohu být ženou v tom dalším. Není to tedy věčná část bytosti, je to jedna z dalších „okolností“ věčného života bytosti.

Ego vede člověka ke ztotožnění se s rolí, kterou v životě hraje

Na otázku kdo jsem já, může bytost z pozice Ega odpovědět třeba následovně: „Jsem muž, student vysoké školy, je mi 24 let, jsem vegetarián několik let, jsem součástí NDC, jsem Slovák, v životě jsem prožil takové a takové věci.“

Takováto odpověď je plně uspokojivá pro každodenní potřeby a orientaci ve světě a je v pořádku a užitečné vědět něco o své „vnější“ identitě. Každá z těchto informací je však pomíjivá a stěží vyjadřuje skutečnou podstatu bytosti. K osvobození od Ega však vede uvědomění, že to všechno jsou spíš okolnosti toho, co jsem, a pokud se něco z toho změní, nepřetvoří to mou hodnotu. Můžu si udržet určitý nadhled a neztrácet se v okolnostech svého života.

Užitečné je uvažovat o rolích, které v životě zastáváme. Role potomka, rodiče, sourozence, pracujícího, partnera, kamaráda, kolegy, a tak dále. Uvědomit si, jak můžu tyto role rozvíjet a jak se v nich posunout dál. Zároveň však se v nich nemusíme ztrácet, pokud bychom je brali jako část svého já.

Kromě těchto trvalejších rolí máme tendence se ztotožňovat každý den s menšími rolemi, které nám život přináší. Třeba role diváka v divadle, role studenta u zkoušky nebo například role nakupujícího v obchodě. Nadhled nad těmito rolemi nám třeba umožňuje při nákupu v obchodě vystoupit ze své role zákazníka a vidět v prodávajícím lidskou bytost, ne jen roli, kterou zastává. A třeba mu popřát hezký den, nebo se ho zeptat, jak se má.

Komentář Jiřího Nováka:

Přehnaná zdvořilost může druhého obtěžovat

Přát druhému, zejména cizímu člověku na potkání hezký den a ptát se, jak se má, může na první pohled vypadat jako velmi vstřícné jednání. Ten druhý to však nemusí právě takto vnímat. Nachází se ve stresu, jako pokladní v obchodě je třeba v okamžiku plného soustředění. A taková slova od druhého člověka jej mohou obtěžovat, vychylovat jeho pozornost. Vnímá pak, že mu takto projevená zdvořilost naopak vadí. A může dokonce zareagovat opačným způsobem, než ten první očekával.

Uvedu konkrétní příklad. V těchto dnech u mne doma zazvonili na zvonek zástupci Jehovistů. Slušnými slovy přáli hezký den, aby poté z nich vylezlo, že se mnou chtějí hovořit o Bohu. To pro mne rozhodně nebyl příjemný zážitek. Dal jsem jim jednoznačně najevo, že mne obtěžují a ukončil jsem hovor.

Nebo druhý příklad. Člověk něco potřebuje, prosí mne o informace, o pomoc. Třeba formou SMS zprávy na mobilu. Na začátku i na konci jeho sdělení je mnoho slov navíc ve formě pozdravů, omluv, přání hezkého dne. Nacházím se v časovém presu a číst toto vše mne zdržuje. Není mi to právě příjemné. Raději bych viděl stručné jasné sdělení.

Ján Pecsők

Při stanovení priorit dokázat rozpoznat touhy ega od čistých světelných impulsů

JP: Přírodo, znamená to, že věcem, které nás obklopují, našim vnějším cílům, máme přikládat malou důležitost? Znamená to, že se máme od vnějších záležitostí odpoutat a snažit se o to, aby nám na nich nezáleželo? Na čem by měly být postavené priority člověka?

Příroda: „Ne. Naopak, tím, že si bytost uvědomí, co jsou touhy Ega, dokáže rozpoznat v sobě čisté světelné impulzy, čistou tvořivou sílu. Dokáže rozpoznat, co chce doopravdy dělat, co jsou její skutečné priority.

Priority by měly být založené na světelných principech, na skutečných potřebách vývoje bytosti, a také na potřebách celku, ke kterému bytost patří. A od priorit se odvíjí, jakou důležitost bytost věcem přikládá. Není cílem žít bez emocí. Tvářit se, že se mě nic netýká, že není nic, co by mě rozhodilo.

Jsou věci, lidé, cíle, na kterých nám záleží a proto je přirozené zažívat někdy i pocity napětí, stresu, strachu. V ideálním případě, když se bytost od Ega oprostí, bude naopak všechno prožívat intenzivněji, přirozeněji a nebudou ji rušit neustálé obavy, neustálé konstrukce Ega ve své mysli. Bude moci svou plnou pozornost soustředit na přítomný okamžik a každá činnost dělaná v tak vysokém stavu vnímání bude přinášet ty nejlepší výsledky.“

Co by mělo být tvůrčím motorem mé bytosti, když ne Ego?

JP: Přírodo, kde brát motivaci něco dělat, když mám třeba pocit, že stagnuji? Že se moje hodnota nemění? Co má být tvůrčím motorem naší bytosti, pokud se chceme osvobodit od chtění a motivů Ega?

Příroda: „Motivací světelných bytostí je čistá tvořivá síla nadšení, radosti. Nedělají určitou činnost proto, aby získali na hodnotě, aby získali „navrch“ oproti jiným bytostem. Aby získali pocit zadostiučinění. Čistá tvořivá síla nachází uspokojení v harmonickém vývoji vlastní bytosti a k přispění k celkovému vývoji. Hledá uspokojení v samotném procesu tvoření a ve spolupráci s ostatními.

Na rozdíl od Ega vidí v rozdílech mezi bytostmi obohacení a ne soupeření. Pokud se jeden dostane dál, dosáhne víc, neznamená to ohrožení pro ostatní, ale naopak, všichni se o kousek posunou. Proto před začátkem každé činnosti vnímejte ve svém nitru, jestli je vašim motivem chtění Ega, nebo máte z té činnosti vnitřní radost, nadšení. Nebo alespoň jestli dokážete činnost přijmout, dělat ji s vnitřním klidem.

Mnoho každodenních činností se nám zdá únavných, náročných. Nelze být nadšený ze všeho, co dělám. Pokud bytost ale přijme situaci, vědomě dělá, co je potřeba udělat, může v ní najít aspoň určitý vnitřní klid.“

JP: Děkuji, Přírodo.

Antiego představuje Ego, které se považuje za horší, než jsou ostatní

JP: Přírodo, v textech byla zmínka o Antiegu. Můžeš mi něco říct o tom, co je Antiego, jakou má podstatu?(Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „Antiego je jenom jiný aspekt Ega. Je to Ego, které svůj boj prohrálo a považuje svou hodnotu za menší než hodnotu ostatních. Antiego uvažuje: „Ostatní mají víc, jsou víc, jsou schopnější, víc umí a mají větší hodnotu než já.“

Antiego tak utvrzuje bytost v tom, že není dost dobrá. Tlačí ji do podřízeného postoje. Antiego také může způsobovat, že bytost se vzdává zodpovědnosti za své role, které zastává, nebo by měla zastávat. Třeba bytost rezignuje zcela na roli partnera a na partnerské vztahy. Bytost uvažuje „Partnerství, to není pro mě, nejsem toho hodna.“

Antiego se bojí přijmout zodpovědnost za určitou roli

Nebo to může být role související s postupem v práci, které by se měl člověk zhostit. I když má na to bytost všechny předpoklady dělat zodpovědnější práci, její Antiego na ni může tlačit: „Nejsi dost dobrý, abys zastával novou pozici, všechno pokazíš a ještě víc klesneš na hodnotě.“

Na tomto příkladu je také vidět, že i v podřízenosti mohou být i prvky nadřazenosti. Na oko se bytost podřizuje, ve skutečnosti se ale bojí udělat chyby, což by znovu snížilo její hodnotu. Antiego brání bytosti zkoušet nové věci. Říká: „Tu činnost neznám, co kdyby mi to nešlo, co kdybych selhal.“

Takový blok třeba může člověk pociťovat při učení se duchovní komunikaci. Místo toho, aby to prostě den za dnem zkoušel a učil se ze svých chyb. Tak se brání, říká: „Já na to nejsem dost dobrý, má komunikace nebude pravdivá, nebudu to radši ani zkoušet.“

Také se může stát, že člověk dostane impulz, aby přijal zásadní duchovní úkol, který má pomoci celkovému vývoji. Takový úkol určitě je i zkouškou toho, aby člověk nepodlehl svému Egu a pocitu přílišné výjimečnosti. Ale také je to zkouška toho, jestli se bytost nevzdá své zodpovědnosti za tento úkol z důvodu svého nízkého sebehodnocení.

Překonat své Antiego někdy znamená mít odvahu přijmout zodpovědnost a s tím i dělat chyby, které se při učení nového mohou vyskytnout. Ego a Antiego jsou dvě stránky toho samého chybného přemýšlení, odvozování vlastní hodnoty od vnějších okolností.

Projevy antiega vedou často k opačným postojům než projevy ega

Ego člověka ztotožněného s krásou svého těla ho třeba nutí vydávat neúměrné množství času na péči o svůj zevnějšek. Naproti tomu Antiego jiného člověka jej zase nechává své tělo zanedbávat, nepřebírat za něj zodpovědnost. Podobně Ego bytosti ztotožněné se svým majetkem tlačí bytost k neustálému hromadění peněz. Antiego jiné bytosti zase nechává bytost nestarat se o svůj příjem a nechávat tuto zodpovědnost na někom jiném. Na rodičích, partnerovi. Podřídivost je tak výsledkem přenecháváni zodpovědnosti za svoje živobytí, za svoje rozhodnutí, za své energie, někomu jinému.“

JP: Děkuji, Přírodo.

Ego člověka vytrhuje z přítomnosti a přináší neustálý vnitřní neklid

Když je bytost v zajetí Ega, nedokáže najít vnitřní klid. Ego neustále přemítá o tom, co by chtělo, jak by zvýšilo svou hodnotu. Porovnává se s ostatními. Přemítá o své minulosti, křivdách, bolesti, utrpení, ale i o slávě a úspěších v minulosti. Ego neustále sleduje, jestli něco nebo někdo neohrožuje jeho hodnotu. Tohle neustálé přemítání Ega bytost vytrhává z přítomnosti, přináší jí vnitřní neklid a pocit necelistvosti.

Pokud bytost chce najít skutečný vnitřní klid, potřebuje se soustředit na přítomný okamžik. Přijmout přítomnost takovou, jaká je. Možná to zní jako pasivní přístup, ale ve skutečnosti je to velmi aktivní přistup. Tím, že přijmu přítomnost, mohu ji měnit. Probudím v sobě skutečnou živost své bytosti nezastíněnou neustálým připomínkováním svého Ega.

Více o přítomném okamžiku a Egu je v následujících komunikacích.

Co je to přítomný okamžik?

JP: Přírodo, co je to přítomný okamžik? Co je to Ego? Je cílem být neustále v přítomném okamžiku? (Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „Tyto otázky jsou skutečně zajímavé. Přítomný okamžik je fenomén popsaný v různých duchovních knihách. Jeho popis se objevuje v různých obměnách. Nejvíc je popsaný v knihách od Eckharta Tolleho Nová Země, Moc přítomného okamžiku.

Učení Eckharta Tolleho obsahuje čisté informace a je relativně pravdivé, i když vychází z informací Staré duchovní cesty. Nedokáže však člověka dostat na stabilní duchovní vzestup. Opomíná existenci temných sil, nepravdivě popisuje fungování Karmy a zjednodušuje mnohé další duchovní jevy a témata. Přináší však podrobný popis vnímání nitra, vnímání myšlenek, emocí.“

Žít v přítomnosti znamená odpoutat se od moci Ega

JP: Co tedy znamená být v přítomném okamžiku?

Příroda: „Ve skutečnosti nejsou jenom dvě možné polohy. Buď být v přítomném okamžiku, nebo nebýt. Dá se říct, že existuje vždy určitá míra toho, jak silně vnímáme přítomnost. Jak velmi se dokážeme skutečně soustředit na současnou chvíli. Jak moc se dokážeme odpoutat od myšlenek rozumu, od myšlenek inspirovaných Egem.

Žít v přítomnosti nemusí znamenat absenci jakýchkoliv myšlenek. Naopak, ve stavu přítomnosti je člověk spojený sám se sebou, dokáže přijmout jemnější impulzy, vnímat silněji. Může se zdát, že barvy jsou výraznější, zvuky jasnější, vjemy plnější. Případným myšlenkám nevěnuje tolik pozornosti, vnímá je, prožívá. Ale nenechá se jimi pohltit, dokáže si od nich udržet odstup. To neznamená, že je potlačuje. Naopak, tak jak dokáže bytost v přítomné chvíli silně vnímat své okolí, tak si i dokáže silně uvědomovat dění uvnitř sebe. V emocích se ale neztrácí, vnímá jejich energii.“

K přítomnosti nás často vede naléhavost okamžiku

JP: Co nás dostává do zvýšeného stavu přítomnosti? (Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „K přítomnosti nás často obrátí naléhavost. Může to být pozitivní zážitek. Například se nám nabídne nádherný výhled v Přírodě nebo estetický zážitek při sledování filmu, divadla, poslouchání hudby. Cokoliv, co zaujme naši pozornost natolik, že neustále komentující hlas našeho rozumu ztichne a my se plně soustředíme na to, co se děje právě teď. Například když uvidíme něco nepoznané, něco nové, co nedokáže náš rozum rychle pojmenovat. Navštívíme nové místo, uvidíme novou věc.

Když děláme nějakou činnost poprvé, plně se na ni soustředíme. Pokud se už setkáme s něčím, na co jsme zvyklí, stává se to pro nás rutinou a nevěnujeme tomu tolik vědomé pozornosti. Máme pak tendenci obrátit víc naší pozornosti k nekonečnému monologu svého rozumu. Naše vědomí je uspáno. Z tohoto stavu nás může probudit i stresující situace, kdy nemáme čas přemýšlet, zůstává jen nutnost konat. Hlas rozumu tehdy také vypne a my se plně soustředíme na zvládnutí krizové situace.

Příkladem je třeba příběh muže, kterému zničil dům během války výbuch nepřátelské zbraně. Moment výbuchu tento muž paradoxně popsal jako neuvěřitelný zážitek, protože jeho rozum vypnul a on prožil pocit plné přítomnosti v daném okamžiku.

Příkladem mohou být třeba i vyhrocené dopravní situace, kdy je potřeba rychle se rozhodovat, rychle reagovat. K prožívání přítomnosti se však můžeme i vědomě rozhodnout.

To, jakou mírou vnímáme přítomnost, je i přirozeně spojeno s naší energetickou situací, naší vyladěností. Tím, že člověk je na pozitivně energetickém místě v Přírodě, věnuje se komunikaci, harmonizuje se cvičením Pěti Tibeťanů, to všechno mu umožňuje vnímat jemněji, silněji a uvědomovat si víc přítomný okamžik.“

Naučit se být v každé činnosti naladěn na to, co děláme

JP: Je naším cílem být co nejvíc v přítomném okamžiku? Proč to je pro nás užitečné? (Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „Je důležité udržovat si vysoký stav vnímání. Vnímat to, co právě dělám. Vnímat své vnitro. Vnímat své okolí. Nenechat se unášet neustálým dialogem vlastního rozumu.

V rozhovoru s dalšími bytostmi být skutečně přítomný. Naslouchat, nepřemýšlet hned nad odpovědí, ale plně se soustředit na to, co mi chce ten druhý říct. A zachytit tak i jemné nuance a také nepřímá poselství, která jsou za jeho slovy, která by nám jinak unikla.

Uvědomělým nasloucháním můžeme toho druhého opravdu poznat. Takové vědomé naslouchání je cenný vklad do každého vztahu, protože každá bytost chce být vyslyšena, přirozeně touží po pozornosti a pochopení.

Samozřejmě není vhodné nechávat zneužívat naši ochotu naslouchat. V tomto je také zapotřebí vyrovnanosti postojů nadřazenosti a podřídivosti. Abychom sami rozhovor neovládli jenom našimi myšlenkami na jedné straně. A také abychom dokázali říct ne, pokud už partner v rozhovoru přesáhne rozumnou míru toho, co jsme ochotni přijmout.

V každém rozhovoru probíhá určitá výměna energií

Tak, jak to bylo názorně popsáno v knížce a ukázáno ve filmu Celestinské proroctví, v každém rozhovoru probíhá čilá výměna energií. Je důležité brát zřetel na to, aby rozhovor s další bytostí byl vyvážený, harmonický pro obě strany. Bez energií nátlaku. A také se vhodně eticky dokázat proti nátlakům bránit, udržet si svůj postoj.

Dnes nežijeme naštěstí v době, kdy by bylo ve vyspělé části světa zcela běžné, že by si lidé vyřizovali účty fyzickým násilím. Mnohé konflikty však probíhají na úrovni energií. Slovní vyjádření, neverbální gesta, vnitřní postoj bytostí jsou v těchto konfliktech rozhodující. Proto je tak důležité dokázat eticky čistě vyjadřovat své postoje a oprávněné požadavky, bránit své postoje. V tomto je cennou inspirací kniha Respektovat a být respektován, která byla na stránkách NDC již prezentována.

Komentář Jiřího Nováka: Viz článek 46. Respektovat a být respektován.

Nesoustředit se na konečný výsledek, ale na to, co právě dělám

Žít v přítomnosti také znamená, že pokud dělám nějakou činnost, nesoustředím se na výsledek, ale na to, jak ji dělám. Pokud jdu po schodech, soustředím se na krok, který právě dělám, a ne na to, kdy už je budu mít vyšlapané. Když pracuji, nemyslím na to, jak budu relaxovat. Když oddychuji, tak nemyslím zase na práci. Člověk se takto často obírá o krásy života. Místo toho, aby si užíval to, co právě má, co právě dělá, létá ve snech budoucnosti. Nebo naopak se neustále probírá scénáři minulosti.

Hledat uspokojení v přítomnosti, neupínat se na minulost nebo budoucnost

Žít v přítomnosti také znamená vnímat, naslouchat svému nitru, co je pro mě v tuto chvíli vhodné dělat, co je vhodné jíst. Naslouchat potřebám svého těla. Když čtu knížku, skutečně vnímat co mi ta slova říkají. Když jím, tak skutečně vnímat chutě, vnímat jestli to, co jím, je skutečně v té chvíli pro mé tělo vhodné. Ve stavu přítomnosti víc vnímáme, co je pro vývoj naší bytosti vhodné, co napomáhá našemu harmonickému vývoji. Klíčem je přijmout současnou situaci, neklást jí vnitřně odpor. Nehledat uspokojení v určitém okamžiku v budoucnosti.

Příkladem uvažování, která hledají uspokojení v budoucnosti, jsou například následující:

„Musím se neustále honit, abych vydělal velké množství peněz, abych pak nemusel nic dělat. Budu za vodou, nebudu mít již žádné problémy a budu skutečně šťastný.“

„Nemůžu být šťastný, dokud nedokončím školu.“

„Kdybych se přestěhoval do Itálie, je tam víc slunce, byl bych skutečně šťastný.“

„Když dokončím tuto práci, budu moci být spokojen. Dokud ji dělám, trpím. A to mi vadí.“

„Tato činnost mě nebaví, nemůžu se dočkat času, kdy jí nechám.“

„Tato fronta je nekonečná. Nemůžu se dočkat, kdy přijde řada na mě.“

Osobní štěstí jen málo závisí na vnějších okolnostech. Důležité je, jak dokážeme přijmout současnou situaci, jaký postoj k ní dokážeme zaujmout. Jak plynule se dokážeme vnitřně srovnat s tím, čím právě naše bytost prochází.“

Cílem je vnitřní klid, nikoliv však život bez emocí

JP: Znamená to, že pokud se srovnáme, budeme žít neustále v přítomném okamžiku, budeme stále šťastní?(Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „Jak pocity radosti a štěstí, tak i emoce smutku, zklamání, strachu mají své místo ve vývoji bytosti. Pokud se bytost vyvíjí, zákonitě prochází zkouškami, problémy, náročnými situacemi. Je proto normální, že si člověk prochází různými obdobími, různými emocemi a stavy.

Pokud však člověk dokáže být uvědomělý, dokáže pozorovat svůj vnitřní stav, své emoce, své rozpoložení, pak si dokáže zachovat alespoň základní vnitřní klid. Klid, o který se může opřít, i když na povrchu jsou rozbouřené emoce. Dokáže si být vědom svého hněvu, svého smutku a dokáže je vhodným způsobem projevit. Dokáže jejich energii postupně zpracovat, bez toho, aby je musel potlačovat.

Podle některých filozofií, které mají kořeny u civilizací, které emoce nemají, nebo jim nerozumějí, je ideálem žít naprosto disciplinovaným, racionálním způsobem života. Bez „zbytečných“ emocionálních výkyvů. Jednak to zdůvodňují tím, že emoce jenom odvádějí od produktivní práce, kde je potřeba racionální myšlení. Nebo považují za ideál člověka nepodléhajícího emocím, vyrovnaného za každé situace, neprojevujícího jakékoliv city. City jsou však důležitým darem člověka 2. typu.“

Emoce jsou jedinečnou výbavou člověka 2. typu

JP: Přírodo, můžeš mi prosím říct víc o emocích? Proč jsou pro člověka důležité?(Duchovní komunikace prosinec 2013)

Příroda: „Emoce jsou jedinečnou výbavou člověka 2. typu. Jsou tím, co odděluje lidi od mnoha dalších civilizací. Emoce jsou přirozenou výbavou světelných bytostí zde na Zemi. Umožňují jim prožívat soucit s dalšími bytostmi. Bytosti se pak dokážou navzájem lépe pochopit, lépe spolupracovat. Vytvářet vzájemně silnější vazby.

Emoce jsou silným motorem bytosti, silným zdrojem motivace. Emoce člověka oddělují od myslících strojů bez emocí. Také hlas svědomí dokáže promlouvat účinně skrze emoce. Ve vyšší podobě jsou emoce vedoucím prvkem bytosti v podobě intuice, vnitřního napojení na Přírodu a další vyšší světelné sféry.

Emoční výbava člověka není náhodná, všechny emoce mají svou roli i své místo. Jak radost, nadšení, pocity náklonnosti, spřízněnosti, tak i pocity hněvu, smutku, odloučení, strachu. Každá emoce však má svou pravotočivou i levotočivou variantu. Je přirozené cítit hněv, pokud je spravedlivý. Cítit smutek, pokud jsme přišli o něco, na čem nám záleží. Cítit strach jako varování před nebezpečím.

Člověku však škodí emoce vycházející z potřeb Ega

Emoce, které bytosti škodí, jsou hlavně emoce vycházející z potřeb Ega, jako zlost, sebelítost, závist, žárlivost, pocity nadřazenosti, podřízenosti. Nebo chronicky nepříznivé emoce deprese, neopodstatněné strachy, fobie, pocity nenávisti, křivdy, zatrpklosti a další. Tak, jako je bolest pro hmotné tělo znakem, že něco v těle není v pořádku, tak jsou nepříznivé emoce znakem, že v prožívání bytosti je potřebné něco zpracovat, něco dát do pořádku. Emoce v bytosti mají určitou setrvačnost podle své intenzity. To je užitečné si uvědomit.

Pokud cítím hněv a pozoruji v sobě energii hněvu, mohu tento hněv vhodným způsobem vyjádřit. Nebo mohu počkat, než ze mě emoce vyprchá. Mohu si pomoci zlepšením své energetické situace. Zacvičit si Pět Tibeťanů, projít se v Přírodě, zdravě se najíst. Bytost však často své emoce potlačuje. Emoce pak zůstanou v bytosti uvízlé, potlačené. A skrytě tak bytost ovlivňují, brání jí v plném prožívání svého života. Nebo se v některých situacích projeví nečekanou silou.

Jak pracovat s emocemi, které nás nepříznivě ovlivňují?

Pokud si uvědomíme, že nás určitá emoce z nějaké situace v minulosti stále ovlivňuje, stále má sílu na nás působit, můžeme s ní pracovat. Bytost jí může ze sebe vydávat Spojeným Silám Světla na zpracování. Může se situací v minulost smířit, najít smysl v tom, co se stalo. Přijmout to, co se stalo, přijmout poučení, odpustit sobě i ostatním zúčastněným.

Ideální je zkomunikovat si takovou situaci s vyššími Světelnými sférami, aby to poučení bylo skutečně odpovídající a pravdivé. Aby výsledkem bylo pravdivé pochopení často zásadních momentů života bytosti.

Účinné je vydat všechny své emoce třeba na papír, popsat všechno opravdu tak, jak to bytost cítí, bez příkras. Pak skutečně popsat i rozuzlení a smíření se situací. Bez tohoto smíření by takovéto vydávání jen víc rozohnilo emoce. Tento proces bytost stejně často podvědomě vnitřně dělá. V mysli se vrací k událostem v minulosti, obnovuje své emoce a znovu a znovu se je snaží zpracovat, smířit se s nimi.

Pokud si to bytost uvědomí a vědomě na tom zapracuje, může své emoce zpracovat mnohem účinněji a zbavit se dalšího břemene minulosti, které ji odvádí od plného prožívání přítomnosti. Energie mnoha situací v minulosti je v nás skutečně silně zakořeněna v podobě nezpracovaných emocí i v podobě celých karmických vrstev. Navíc takovým způsobem, že po zpracování jak karmické vrstvy, tak také po zpracování určité emoce se za nimi může objevit další.  Proto zpracování některých situací a emocí s nimi spojených trvá tak dlouho.“ 

JP: Děkuji, Přírodo.

Toto pojednání o egu bude pokračovat druhou částí 71B. Co je ego, jak se projevuje a jak se s ním vypořádat? II.