A3. Problém Národního parku Šumava – co říká Příroda?

Co ti Příroda nedá, to ti nikdo nemůže dát

Nechybíme, následujeme-li přírodu. – Montaigne

Kdo pochopíš krásu přírody, nemůžeš zabloudit. – Cicero

Co ti příroda nedá, to nikdo nemůže dát. – Walther

Vše, co je podle přírody, je hodno úcty. – Cicero

Jedině příroda ví, co chce. – Goethe

Zdroj: https://www.poeta.cz/citaty/kategorie/priroda

Šumava byla ostrovem divočiny po celou naši historii

Pavel Hubený v článku „Ostrovy divočiny“ (Časopis Šumava, Jaro 2009) mimo jiné uvádí:

„Šumava byla ostrovem divočiny po celou naši historii. Ještě před tisíci lety tvořila divoká příroda v Evropě souvislou plochu táhnoucí se od západu k východu, i když už tehdy se rozšiřovalo území kulturního světa, krajiny, kterou člověk přeměnil ve svět polí a luk, vesnic a měst…

Zatímco na počátku 13. století byly staré šumavské pralesy souvisle spojeny s pralesy Novohradských hor a Českého lesa, o dvě století později už byla Šumava jen velkým izolovaným lesním ostrovem, kterým se prolamovaly pásy kulturní krajiny kolem obchodních stezek. Tak rychle tehdy pronikalo osídlení do hor, přesto ale nedokázalo rozdrtit mohutné valy divokého šumavského pralesa. A nejen to: divočina dokázala vybojovat zpět území dříve člověkem kultivovaná… A jak praví staré šumavské přísloví: pole a ves se devětkrát změnily v les… Tak se divočina stále znovu a znovu vracela na vyklučená a obhospodařovaná místa.

Ničením pralesů a původní šumavské divočiny vynikla především druhá polovina 18. a celé 19. století. Původní Královský hvozd byl kolonizován, lidé osidlovali i taková území, v nichž je čekal bídný a těžký život. Levná půda a zdánlivě nevyčerpatelné množství dřeva lákalo podnikavou šlechtu, obchodníky a právě osvobozené nevolníky. Přesto ještě v polovině 19. století mohl lesmistr Josef John, Adalbert Stifter nebo Karel Klostermann navštěvovat poslední zbytky divokých pralesů. Ale i ty se postupně měnily na paseky plné pařezů…

Na počátku 20. století se mohlo na první pohled zdát, že se divoká šumavská příroda nikdy nemůže vrátit na místa, z nichž byla vyhnána. Ale už tehdy mohl dobrý pozorovatel postřehnout první náznaky změny. Vytěžené lesy a chudá půda vedly k  odlivům obyvatel. Nejchudší, nejmokřejší a nejkamenitější kousky zemědělské půdy byly postupně opouštěny a ponechávány ladem… Velké plochy lesů se vydaly na cestu nespoutaného přirozeného života. A v lesích pořád ještě rostou rozptýlené dvě stě let staré stromy. Skuteční pamětníci svých divokých předků! Nositelné poselství divočiny…“

„Slyš velký zákon, ten ať tvůj krok řídí, buď strážcem stromů, květů, zvířat, lidí a netkni se jich nešetrnou dlaní, která z neznalosti mnohdy krutě zraní“ – Z pralesa na Boubíně

Proč jsou důležitá území divočiny?

Dále uvádím úryvky z článku „O hodnotě divočiny“, autor Karl Friedrich Sinner (časopis Šumava, jaro 2009, překlad Michal Valenta, převzato z „Unser wilder Wald“, č. 24, str. 2-3 /zima 2008/09)

„V Národním parku Bavorský les, v jeho velké, přírodě ponechané jádrové zóně, mezi vrcholy Roklanu a Luzného - a pomístně již i v menších jádrových zónách „nové“ části parku západně od Roklanu - lze prožívat něco, co běžně možné není. Les, oproštěný od využívání, se mění v divočinu. Všechny rostliny i zvířata žijí v tomto lese zcela svobodně, ve volnosti, do níž byli na této Zemi zrozeni. Lidé jsou vítáni, aby se této volnosti účastnili a v lesní divočině zkusili nalézt svůj kousek svobody, oproštěni od nesčetných nezbytností a pravidel našeho vysoce technizovaného světa…

Je přitom faktem, že oblast Bavorského lesa, lépe řečeno celá „stará“ Šumava, divočinou byla a není to ještě tak dávno. Obrazy malířů krajinářů z období 1850 – 1900 ukazují divočinu, jíž tak poutavě popisoval K. Klostermann a téměř mysticky líčil Adalbert Stifter. Divočina se svými starými pralesy oba umělce hluboce oslovovala a oni ji znali a cenili si jejích hodnot…

Proč je tedy dnes divočina v novém, spontánně vznikajícím lese tak velkým problémem? Podotkněme přitom, že nikoli pro převažující většinu návštěvníků NP, jak doložila studie o regionálním ekonomickohospodářském významu NP Bavorský les. Tam, kde kůrovec postupem času přeměnil les nepřehlédnutelným způsobem v divokou lesní přírodu (v roce 2007 na cca 5500 ha), jsou podle údajů ubytovatelů reakce hostů daleko pozitivnější, než tam, kde je dnes sice jen 61 ha kůrovcem zasažených ploch lesa, ale host je přitom v důsledku předepsaných a nezbytných zásahů proti kůrovci během turistické sezóny téměř celoplošně v kontaktu se vším možným, jenom ne s klidem a nedotčenou přírodou…

Národní park je nejvíce navštěvovanou atraktivitou regionu Bavorského lesa a nejznámějším parkem celého Německa. Svou „divočinou“ si přitom získal vysoké povědomí i v mezinárodním měřítku jako „německý národní park“. Je ale tohle všechno? Nikoli, protože hodnota svobody pro ostatní, s námi na planetě žijící stvoření, a z toho pro nás vyplývající hodnota zážitků ze setkávání s nimi, vytváří právě tu pravou fascinaci divočinou.

Jaké jsou zkušenosti našich sousedů v Německu?

Vybírám z článku „Divočina, kůrovec, Divoké srdce Evropy – i v Bavorsku živá témata“ (Časopis Šumava, zima 2009), text Michal Valenta:

I v NP Bavorský les probíhá toho času živá diskuse nad dalším směřováním parku… 

Ředitel NP Bavorský les K. F. Sinner představil okresnímu sněmu zastupitelů okresu Freyung projekt „Divoké srdce Evropy“. Zatímco v sousedním okrese Regen se myšlenka stala zdrojem prudké diskuse, sněm zastupitelů okresu velkou většinou vyjádřil souhlas s projektem Divoké srdce Evropy včetně toho, že národní park chce do budoucna na turistickém trhu aspirovat se svou „symbolickou značkou“ – divočinou.

Ředitel Sinner k tomu ve své řeči uvedl: To, co máme společně s NP Šumava, chceme účinně zhodnocovat v podobě „divokého srdce“- divoké přírody jako značky kvality a typického fenoménu tohoto parku.

V původní části NP mezi Roklanem a Luzným, na území okresu Freyung, od prvních šokujících obrazů suchého lesa uplynulo už čtvrtstoletí. Na místech tehdy odumřelých porostů dnes již i bez zásahů a opatření člověka vyrůstá obnovující se les. Hodně lidí se už přesvědčilo, že nikoli step či staletí trvající poušť, ale návrat lesa je tu už nepřehlédnutelnou skutečností. Přírodní procesy, v nichž ke koloběhu života lesa patří nejen život, ale i smrt stromů, to už tu lidé znají a ví, že to není konec lesa.

V novější části NP Rachel – Falkenstein, ležící v okrese Regen, tomu tak není: po 12 letech od přičlenění k národnímu parku se tu pojem i vnímání „divoké přírody “ teprve rodí… Zasahování proti kůrovci v rozšířené části NP Bavorský les vede k velkým holinám a masivnímu poškození půd horských poloh. Jen v oblasti Lakabergu… vznikla odlesněná plocha o rozloze kolem 110 ha…

Kritiky je mnoho – ze strany návštěvníků, kteří se cítí v takovém NP obelháváni, ze strany nezávislých organizací, ale i politiků (např. předseda výboru pro ŽP zemského parlamentu Bavorska byl šokován holinami na Lakabergu. „To je katastrofa. To nemá s cíli národního parku nic společného“ (citace z tiskové zprávy z října 2009). Bavorský svaz ochrany přírody požaduje zastavení takových zásahů proti kůrovci (předseda Prof. Dr. Weiger „brzy tak les, který jsme chtěli chránit, zmizí…“) a žádá bavorskou vládu o jasný postoj.

Stanovisko vedení správy NP Bavorský les – ředitele K. F. Sinnera z 28.10. 2009: „S touto skutečností se musíme znovu a znovu vypořádávat. Pro současnou praxi v NP Bavorský les platí nadále následující:

- V územích „Naturzone“ (přírodní, resp. bezzásahová zona NP Bavorský les) se žádné zásahy – ani proti kůrovci – neprovádějí. Z této zásady nejsou žádné výjimky, ani se od ní neustupuje, nebylo tomu tak ani v minulých letech. V současnosti je jako „Naturzone“ vymezeno 51 % plochy celého NP, přičemž tento podíl je v původní části NP (Lusen- Rachel) podstatně vyšší (téměř 75%) než v části novější (Rachel – Falkenstein). Zde se rozloha těchto jádrových zon zvyšuje každým rokem o cca 300 ha s cílem postupně do r. 2027 dosáhnout 75% podílu „Naturzone“ (bez usměrňujících zásahů člověka) plochy z celého parku.

- Zásahy proti kůrovci v současnosti proto v původní části parku probíhají pouze v jeho okrajové zóně a v části Rachel – Falkenstein pouze mimo území vymezená jako „Naturzone“… Nerozloučili jsme se tedy s určeným cílovým posláním NP a nadále v naplňování cílového poslání NP – na území Naturzone „ponechat přírodu přírodou“ – pokračujeme…

Máme v našich zemích v přechodovém období jako důsledek politické vůle – vyvolané přáními a starostmi místního obyvatelstva zadány úlohy se základní ideou národních parků nikoli vždy zcela slučitelné. Mnozí to vnímají jako přístup odporující poslání NP. Správa NP koná jen to, co je jí zadáno stávajícími právními předpisy. Nezbývá přitom než trpělivě a intenzivně objasňovat, proč tomu tak je.“

Projekt „Divoké srdce Evropy“

Ladislav Miko při představování projektu „Divoké srdce Evropy“ v listopadu 2008 (časopis Šumava, léto 2009):

„Návštěva divočiny je v dnešní době obvykle spojena s cestou na jiný kontinent anebo se čtením knihy o dobách dávno minulých. Stále ještě přežívá u mnoha lidí pocit, že divočina je něco temného a nebezpečného, co je třeba "zcivilizovat". Ale jsou to právě lidé z těch nejcivilizovanějších oblastí světa, kteří stále více a více divočinu vyhledávají. Poté, co jsme ji ze svého okolí téměř vymýtili, zjišťujeme najednou, že chybí. Někomu proto, že prostě chce vidět, jak dokáže příroda fungovat sama, jak úchvatné může být představení přírodních sil, které dokázaly udržitelně spravovat planetu stovky milionů let dávno předtím, než se jí ujal člověk. Jinému proto, že některé rostliny, zvířata, přírodní společenstva či jevy může vidět jen tam. Zbytky divočiny jsou stálým domovem nepřerušené evoluce života - a nesmíme zapomenout, že z té vzešel i člověk.“

Konference o divočině

Z celoevropské konference o divočině s oficiálním názvem "Divočina a velká přírodní území v Evropě", která se konala v květnu 2009 v Praze (časopis Šumava, léto 2009):

Pohled přes oceán: Pražské konference o divočině se zúčastnili také Vance G. Martin, president The Wild Foundation, paní Charlotte F. Baron, výkonná předsedkyně nadace, a několik dalších jejich spolupracovníků.

Vance a Charlotte po skončení pražské konference zavítali na několik dnů na Šumavu. Společně s kolegy z Národního parku Bavorský les jsme je prováděli především v jádrovém území obou NP. Při terénních pochůzkách i večerních debatách padlo mnoho otázek a zajímavých odpovědí. (JN: Uvádím zde tu, která se nejvíce týká problému kůrovce):

V části území, která jsme společně navštívili, jsou smrkové porosty postižené kůrovci. Dospělé stromy usychají, a přestože máme mnoho odborných podkladů o přirozené obnově lesa, někteří návštěvníci, místní obyvatelé nebo politici stále odmítají ponechat přírodnímu vývoji alespoň malé území v národním parku. Jak na vás první setkání se „suchými stromy“ zapůsobilo?

Charlotte: „Oba žijeme v Coloradu a příroda, kterou zde vidíme, je obdobná té u nás. V oblasti amerického jihozápadu v posledních letech velmi rychle usychají tisíce akrů borových lesů napadené kůrovci. K ochraně lesa přistupujeme stejným způsobem. V chráněných oblastech také nezasahujeme, a v hospodářských lesích se uplatňují pouze účinná a ekonomicky zdůvodnitelná opatření.“

Vance: „Důležité je lidem vhodnými způsoby vysvětlovat, co se v přírodním prostředí děje a jaké jsou příčiny těchto změn. U nás již i laická veřejnost pochopila, že současná situace je především důsledkem předchozího managementu, který nebyl vždy zcela vhodný. V našich podmínkách to byla především snaha tlumit lesní požáry, které jsou přirozenou silou udržující dynamickou rovnováhu lesů v Coloradu. Myslím, že pro lesy střední Evropy jsou stejně významné vichřice.“

Jiří Novák - duchovní komunikace s Přírodou

Spojené Síly Světla, jak je to s kácením stromů napadených kůrovcem v 1.  bezzásahové zóně Národního parku Šumava? Jaká jsou pro a proti?  (Duchovní komunikace ze 7.8.2011)

Příroda: „Člověk na této Planetě si již dlouhé tisíce let osobuje právo řídit vše kolem sebe - Přírodu, živočišné druhy, dokonce i počasí a další záležitosti, které vždy měly patřit do kompetencí samotné Přírody. Je to jednoduché přestat se chovat jako součást Přírody a naopak začít se stavět do pozice toho, kdo má právo anebo dokonce i povinnost regulovat, ovládat, řídit i ty záležitosti, které vždy patřily Přírodě. Lidé se takto nominují na ochránce Přírody, ochránce Planety, samotného lidstva. Zapomínají však, že jakmile se vydělili z Přírody, přestali být součástí Přírody a přírodních pochodů. A jejich kriteria rozhodování přestávají být v souhlasu s kriterii toho, co je pro Planetu a Přírodu skutečně prospěšné a optimální.

Jinými slovy – člověk vydělený z harmonického řádu Přírody se domnívá, že svými zásahy pomáhá Přírodě, ve skutečnosti jí však naopak škodí. Pochopit toto může opět a jen člověk, který se dokáže svým způsobem života, svým fungováním, uvažováním, opět navrátit k Přírodě a stát se úrovní svého vyladění a vnitřní harmonie součástí Přírody. (Pozn.: Kdy se člověk úrovní svého vnitřního vyladění stane součástí Přírody, to jsme podrobněji vysvětlili v článcích 45. Proč právě Nová duchovní cesta?)

    Příroda na Planetě je vychýlená mnohými zásahy lidstva

Dnešní Příroda na Planetě je velmi zásadně vychýlená ze svého optimálního stavu právě mnohými zásahy lidstva za dlouhé tisíce let jeho existence zde na Zemi. Lidé svými zákroky v některých oblastech doslova Přírodu zničili, vytlačili. Stačí uvést příklady mnoha pouští na Zemi, které jsou neklamným důsledkem mnohdy nikoliv přirozených přírodních pochodů, ale naopak zásahů člověka. V tomto případě konkrétně starověkých válek, ve kterých byly používány vysoce účinné zbraně hromadného ničení na bázi bioenergie. To jsou ty nejhorší zásahy člověka.

A k těmto dávným zásahům dnes přibývá nadměrné rozšiřování chemikálií všech druhů – hnojiv, postřiků. Dále uměle regulované podnebí vycházející ze špatných odhadů situace – dnešní systémy Haarp a další umělé vymoženosti vytvořené člověkem. Snaha vyhnout se riziku globálního oteplování Planety regulováním množství slunečních paprsků dopadajících na povrch Planety. To jsou ony nechvalně známé umělé postřiky atmosféry tzv. chemtrails. O kterých stále ještě drtivá většina populace není přesvědčena, zda je to vůbec realita.

Dále umělé regulování přírodních toků, vytlačování původní Přírody megalomanskými stavbami obrovského rozměru dálnic a dalších komunikací. Průmyslové objekty, celé průmyslové zóny v okolí měst, které dříve člověk nepotřeboval. To vše je druhá stránka toho, že si člověk může doma ve svém městě koupit jakékoliv výrobky z mnoha zemí světa. To vše je průvodní jev dokonalých obalů, dokonalého balení zboží, které lidstvo dříve neznalo. To vše je důsledek podpory reklamním akcím všeho možného druhu. To vše je důsledek byznysu, spotřeby, prodeje. Potřeby co nejvíce vydělávat. Touhy po maximálním zisku. To je to, co je hlavním motorem rozhodování korporací, společností, vlád. Jednotlivý člověk už prakticky nemá právo do takových záležitostí zasahovat. Jeho jednotlivý hlas se mezi silnými tlaky bohatých korporací ztrácí jako hlas osamělého na poušti.

    Většina lidí nevnímá hledisko vývoje Planety, Přírody, lidstva

Taková je dnes situace. A situace na Šumavě není výjimkou. Kácení stromů představuje pracovní příležitost a dále zisk z vytěžení a možnosti prodeje obrovského množství dřevní hmoty. Proto je většina místních občanů ústy svých zástupců, starostů, pro vytěžení dřeva. Pro zamezení dalšího postupu kůrovce za každou cenu. Spatřují v tom to správné hledisko pro dnešní dobu. Mnozí v tom vidí i tu nejlepší ochranu Přírody, nechápou ale, že tímto způsobem Přírodě nepomáhají.  Zapomínají totiž na budoucnost. Na hledisko vývoje Planety, Přírody, lidstva. Proč na to zapomínají? To jste odhalili ve svých textech – protože drtivá většina pozemské populace je v duchovním pádu. Tím vším, co dělají, nesměřují vývojem ke Světlu, ale naopak k ještě většímu úpadku, degeneraci a rozkladu přírodních přirozených procesů. Těmto lidem se zdá být proti Přírodě nechat rozlehlé hektary lesa doslova sežrat, zničit kůrovcem a nic proti tomu neudělat. 

Kůrovec přitom představuje v přirozených lesech jeden z druhů hmyzu, který za běžné situace napomáhá rozkladu poškozených či nemocných stromů a vytváří tak příznivější podmínky pro novou generaci stromů. Zatímco zdravé přirozeně vzniklé porosty se samy dokážou proti kůrovci ochránit. Umělé zásahy člověka, vysazování méně odolných smrkových lesů stejného stáří, však způsobily, že se lýkožrout současně stává parazitem, který dokáže při vzniku určitých podmínek likvidovat celé lány lesa. Co potřebuje Příroda, aby k takovým invazím nedocházelo? Potřebuje obnovit původní přirozenou skladbu lesů. A když to nedokáže včas zajistit člověk, který takovou situaci způsobil, Příroda si dokáže pomoci sama. (Poznámka JN: Více o úloze náhlých přírodních událostí, tzv. disturbancí, bude v závěru tohoto článku).

    Proč jsou kousky čisté Přírody tak důležité?

Abychom však pochopili, kde je skutečná pravda, potřebujeme se podívat na význam a úlohu přírodních rezervací a národních parků. Proč jsou tyto kousky čisté Přírody tak důležité?  Příroda na Planetě je ve stavu rozsáhlého zničení a degenerace. Aby měla šanci se obnovit, potřebuje svá řešení, ve kterých bude její vývoj ponechán na ní samotné. Ve kterých se člověk vyvaruje všech násilných zásahů do Přírody. A těmito územími by se měly stát právě přírodní rezervace a národní parky. Jejich zřízení představuje pomoc zdevastované Přírodě, aby měla šanci být někde, v určitých územích, skutečně jako doma. Ve svém prostředí a nikým nemanipulována, neohrožována, nenapadána. Pro člověka je přece také nesmírně důležitý jeho domov. Jako místo, kam se po vícehodinovém pobytu ve stresech a tlacích okolního světa opakovaně každý den vrací, aby měl šanci regenerovat, očistit se, obnovit své síly, aktivovat své přirozené imunitní pochody. Jakmile tento svůj domov ztrácí, výsledkem často bývá rozsáhlá degenerace, duchovní úpadek, následovaný radikálním zlomem jeho vlastního zdraví.

Příroda potřebuje svůj domov aspoň někde, v některých územích, kde má šanci regenerovat, obnovit své původní přirozené pochody, které byly pro ni optimální. Rozsáhlé zásahy člověka jí to však neumožňují. Když už byl zřízen Národní park Šumava, je potřeba přinejmenším to samotné jádro, které představuje 1. Zóna Parku, ponechat se vším všudy Přírodě, aby měla šanci na těchto územích obnovit přirozený řád, který je pro ni optimální.

    Přírodní procesy čas od času samovolně likvidují to, co není pro Přírodu optimální

Jsou lesy Šumavy přirozeným řádem Přírody? Jsou tím, co Příroda sama vytvořila a co je pro její dlouhodobý vývoj optimální? Nikoliv. Rozsáhlé plochy lesů smrkové monokultury byly kdysi v minulosti vysazeny člověkem. Podobají se svým způsobem rozsáhlým lánům obilí, které člověk vytváří na odlesněných plochách. Je to průvodní jev touhy člověka maximalizovat výtěžnost a zisky. A nehledět přitom na to, co je skutečně z pohledu dlouhodobého vývoje užitečné a prospěšné. Lesy skládající se výhradně ze smrků, a navíc ještě smrků jednotného stáří, nejsou příliš odolné. A protože v pozadí za jejich vytvořením byla lidská ruka, taková ruka je potřeba i při udržování takových lesů. Přírodní procesy totiž čas od času samovolně likvidují to, co není pro vývoj Přírody optimální. Co bylo vytvořeno s jiným cílem než skutečně pomoci Přírodě.

Jen se podívejme, co se stane s domy, které člověk opustil. Za nějakou dobu se vše vrací Přírodě, zaroste to přirozenou vegetací. A zbudou pouze rozvaliny domů, celých měst. Příroda si bere území jí odebrané člověkem zpět.

Stejně tak Příroda jako celek čas od času protestuje proti neodolným lesům jednostranně zaměřeným na vytváření co největšího množství dřevní hmoty. A zásahem svých složek vyřadí takový nevhodný les z vývoje, aby jej během desítek let nahradila jiným, novým, příznivějším pro další vývoj, odolnějším. Jistě, člověku to připadá jako velká ztráta, nechat tolik dřevní hmoty podlehnout rozkladu a nevyužít ji. Hodnotí to stejným měřítkem jako zkázu způsobenou probuzením sopky, podmořským zemětřesením, působením vln tsunami. Což jsou dramatické události, které hromadně ničí lidské životy i stavby vytvořené člověkem. A také v těchto situacích se málokdy člověk pozastavuje nad tím, zda například tyto stavby byly v souladu s Přírodou. Zda náhodou neohrožovaly Přírodu i samotný život na Zemi.

V poslední době měli lidé možnost poznat takový vývoj na příkladech mnoha dílčích katastrof ve světě. Katastrofy v rámci vývoje, pokud je ovšem nevyvolal člověk svými zbraněmi, magií, umělým působením, nebo extrémním nahromaděním karmického zatížení v daném místě, představují násilné přírodní pochody, které formou velkého náhlého zlomu vrací vývoj do těch kolejí, které jsou pro Přírodu více prospěšné.

Takovým stavem je i napadení a zničení rozsáhlé plochy smrkového lesa náletem kůrovce. Podívejme se však na totéž území za 10, 20, 30 let. A uvidíme, jak tam vzniká nový, smíšený les. Ve kterém jsou smrkové dřeviny stejného věku střídány listnatými stromy všeho druhu. Právě takový les splňuje požadavky vyšší odolnosti. Pro člověka však není tak příznivý. Rostou tam jeřabiny a další listnáče, které na dřevo člověk nepotřebuje pěstovat.

Zkuste se tedy jako lidé podívat na kůrovcovou kalamitu jiným způsobem - z pohledu Přírody. Jako na zásah samotné Přírody, okamžitou snahu nahradit pro ni nevýhodný les s jednostranným složením lesem novým, pro celkový vývoj přiměřenějším, výhodnějším. Suché stromy ponechané na místě poskytují nově se tvořícímu lesu určitou oporu, ochranu i zásobu živných látek, kterou pro svůj vývoj potřebuje.

Naopak vyholení, vykácení lesa vlastně vytváří nové území, které už s lesem nemá nic společného. Pak sice člověk les obnovuje, ale zase svým způsobem - vysazováním těch odrůd, o kterých si myslí, že jsou pro dané území optimální.

    Ponechte vy lidé alespoň některá území samotné Přírodě

Zkuste vy lidé, když už jste vytvořili Národní park, skutečně ponechat toto území Přírodě. Zkuste překročit jednostranný pohled finančního zisku, ztrát, výnosů a ponechat na Přírodě, aby na tomto území sama vytvořila to, co potřebuje. A co ve skutečnosti potřebují i lidé, jenom si to většina z nich ještě neuvědomuje.

                         Vysazené sazenice buku ve smrkovém lese

Vzorek přirozeného lesa s více druhy dřevin chráněný drátěným plotem

Marie Mejdrová – duchovní komunikace s Přírodou

Šumavská Přírodo, Duchu Šumavy, prosím o informace ohledně SPORU O KÁCENÍ LESŮ NAPADENÝCH KŮROVCEM NA ŠUMAVĚ, V ŠUMAVSKÉM NÁRODNÍM PARKU. Děkuji. (Duchovní komunikace z 8. a 9.8.2011)

Příroda planety Země: „Děkuji za dotaz a možnost se k tomu vyjádřit. V živém organismu má každá jeho část svoje místo, účel, smysl a funkci. Les je živá jednotka, ekosystém. Soubor mnoha rostlin, stromů, živočichů, kamenů, pramenů a vodních ploch, kteří spolu žijí v symbióze – vzájemně jeden druhého podporují. Jejich soužití je pro všechny zúčastněné strany výhodné. Jeden druhému vytvářejí podmínky k životu a prospěchu, zdraví, rozkvětu. Les má uvnitř sebe menší podružné ekosystémy a sám jako celek je součástí širšího přírodního území a dál celé planety, Sluneční soustavy, Galaxie, Vesmíru. To vše jsou živé bytosti, živé systémy. Vše je propojené, provázané, souvisí přímo a nepřímo s nekonečnou řadou dalších elementů.

Když se jeden prvek nebo dokonce celý soubor vyjme, naruší to vždy i fungování celku. To platí o slepém střevě či nosních mandlích, zrovna tak jako o části lesa. Neodstraňuje se tady lýkožrout, ale hned celá část organismu lesa. A nejde o část, která by se snad dala jednoduše a rychle plnohodnotně nahradit. Vždyť životní cyklus lesa přesahuje délku lidského života.

    Problémem není virus, parazit, ale stav živého organismu

Zrovna tak jako lidské tělo, i celá Příroda a každá její jednotka, mají v sobě zabudovány schopnosti regenerace a imunity - sebeobrany. Jako součást kompletního setu jejich výbavy, jejich vnitřních funkcí. A ty fungují bezchybně, pokud mají k dispozici všechny potřebné podmínky. Jako se hmotně i duchovně čistý a zdravý organismus ubrání chřipce i rakovině, tak se zdravý les ubrání lýkožroutovi. Problémem není virus, bacil, parazit, ale stav živého organismu! Tedy stav každého jednotlivého stromu a ekosystému, prostředí, ve kterém roste.

Kácením lesů se nic neřeší. Je to zaslepené zaměření se na následek, ne na příčinu. Neodstraňuje příčinu problému a není tedy dlouhodobým řešením, které bude do budoucna fungovat. Dokud budou obranné schopnosti lesa snížené, jsou to otevřená vrátka pro další invaze nemocí a škůdců. Lesní společenství, které je oslabené na hmotné i duchovní úrovni, se stane snadnou kořistí množícího se lýkožrouta.

    Umělé způsoby řešení problému organismus ještě více oslabují

Vezměme si příklad angíny u člověka. Nesprávně a nedostatečně vyživený, neotužilý člověk s nevyřešenými duchovními problémy, které způsobují špatnou funkci a třeba i kolaps krční čakry, onemocní angínou pokaždé, jakmile ho ofoukne větřík. Přitom lidé kolem něj ji nedostanou, i když jsou vystaveni stejným vnějším podmínkám. Bacil byl v prostředí přítomen, ale do zdravých organismů se vetřít nedokázal. A pokud ano, zdravá těla ho vypudila, zlikvidovala, nedovolila mu rozmnožovat se v nich. Nebyl tedy tou skutečnou příčinou nemoci. Čím více uměle vyrobených levotočivých antibiotik člověk spolyká, tím více bude jeho organismus oslabený, rozvrácený, náchylný k dalšímu onemocnění. I vyříznutí mandlí způsobí další oslabení imunitního systému jeho těla. Zmizí tak jedna z prvních ochranných bariér, která brání skrytému postupu škodlivých prvků dále do organismu.

To samé platí i o vyloženě duchovních problémech. Můžete si vytvářet magické ochrany všeho druhu, pomocí jakýchkoli pomůcek a rituálů. Ale pokud nejste karmicky dočištění, vnitřně čistí a zharmonizovaní, pak budete stejně Temno přitahovat. Vnitřně s ním rezonovat. A neubráníte se mu, nedokážete mu vnitřně dlouhodobě a spolehlivě odolat.

    Kácení napadených stromů je obdobou chirurgických zákroků u člověka

Kácení napadených stromů je někdy přirovnáváno k chirurgickým zákrokům v lidském těle. Ty odrážejí přístup rychle a násilně hmotně odstranit viditelný následek, ne trpělivě pracovat na odstranění příčin. Když pomineme akutní nehody (k nimž také nedošlo náhodou), chirurgie nepředstavuje dobré a trvalé řešení. To platí i u takových nemocí jako je rakovina. Příště se prostě přesune do další části těla nebo se místo ní objeví jiné závažné zdravotní problémy. A pokud se tímto způsobem „bezpracně“ vytěsní, jsou za tím skryté energetické úpisy, které z člověka dělají duchovně nesvobodnou a zneužívanou bytost. V nejhorší variantě ji dokonce překlápějí na temnou stranu světa a získávají v ní aktivního spolupracovníka Temna. Navíc, vyjmutá část těla člověku chybí po hmotné i duchovní stránce a je proto po zbytek života handicapován, zužují se mu možnosti vývoje.

Nejlepší a jedinou skutečnou ochranou proti škůdcům všeho druhu je duchovní i hmotná čistota a vyváženost. Pro člověka, zrovna tak jako pro les.

    Vykácení nemocných stromů narušuje organismus lesa

Když se naruší celistvost lesa vysekáním holin uvnitř nebo silných stromů na krajích, které fungují jako obranné stráže a hradba, naruší se tím celý organismus, celý ekosystém. Zbytek se pak neubrání silnému větru, z nezpevněných svahů déšť spláchne po staletí vytvářenou vrstvu humusu, nové stromečky nebudou mít dostatek výživy, ochrany, vláhy, atd. Zbylé stromy se dále oslabují a i oni se stanou snadnou kořistí pro vichřice nebo lýkožrouta.

Je toto snad ochrana lesa? Je tohle vizitka dobrého a prozíravého hospodáře? Není snad k dispozici dost zkušeností od nás i ze zahraničí, kam to vede? Jak je možné, že člověk nedůvěřuje samočistícím a obranným schopnostem Přírody, její tvořivosti a vynalézavosti? A všechno se snaží přebít svým rozumem, posuzovat vše ze svého omezeného nadhledu? Je to známka toho, že člověk sám sebe povyšuje na pána tvorstva. Toho, že úplně zapadl do hmoty. Z lesa vnímá jen jeho hmotnou stránku a ten nejzřetelnější hmotný užitek – dřevo, lesní zvěř a plody ke konzumu nebo i k obohacení. Nebo výtěžek z cestovního ruchu. Ti sečtělejší pak i významného činitele v koloběhu vody v přírodě, ve složení a čištění vzduchu, spolutvůrce počasí a atmosférických poměrů.

Většina lidí vidí jen fragmenty celého obrazu. Nevnímá všechny prvky a vlivy a jejich vzájemné působení. A nejméně vnímá duchovní pozadí. Lidem dnes chybí pokora a respekt vůči Přírodě.

    Příroda potřebuje mít svobodu ve svém konání

Zaznívá argument, že člověk má právo a dokonce povinnost zasahovat do Přírody. Ano, ovšem otázkou je jak, jakými prostředky, kdy a do jaké míry! Rozhodně není jeho úkolem narušovat v důsledku své nevědomosti a zaslepenosti sílu, čistotu, regenerační a tvořivé schopnosti Přírody.

Příroda potřebuje mít svobodu ve svém konání, není tady proto, aby pouze sloužila touhám člověka! Jako je hospodářství a sport. Pokud by tomu tak bylo, stala by se otrokem člověka, nesvéprávnou bytostí. A jako taková pak už nemůže zajišťovat, zaštiťovat světelnou evoluci člověka a celého světa! To znamená hledat pokrok. Nové možnosti očisty, harmonizace, regenerace. Nové možnosti, jak se efektivně bránit temným levotočivým energiím a bytostem. Nové možnosti soužití jednotlivých druhů. Nové funkční schopnosti. Dále například zajistit přirozený výběr apod.  Čím více je Příroda člověkem okleštěná, oslabovaná, drancovaná, tím více ztrácí tento potenciál!

Podobné je to u nadaného a zodpovědného vědce, který nemá dostatečnou svobodu a podmínky ke svému výzkumu. (Musí přitom samozřejmě pracovat v rámci pravidel vesmírného řádu, to platí i pro Přírodu.) Příroda také potřebuje svoje laboratoře ve formě dostatečně velkých ostrovů divočiny v civilizovaném světě. Místa, kde je ponechaná sama sobě, nerušenému soustředění a práci.

Znakem dobrého lékaře vždy bylo a bude vytvořit Přírodě co nejlepší podmínky pro to, aby nalezla řešení sama. Pomocí svých kreativních schopností. Pomocí svých hmotných, energetických a informačních možností, které se nemohou se schopnostmi a nadhledem člověka poměřovat. Ať už se jedná o vyléčení nemocného člověka nebo nemocného lesa.

To znamená spolupracovat s Přírodou, komunikovat s ní, naslouchat jí, řídit se jejími doporučeními a náznaky, jít jí vstříc.“

Petra Nováková – duchovní komunikace s Přírodou

Spojené Síly Světla, Karmo, Přírodo, prosím o informace ohledně kácení lesů na Šumavě kvůli kůrovci. Jaký na to máte názor? Má se kácet jako ochrana před kůrovcem, nebo se to má raději nechat? Děkuji. (Duchovní komunikace ze 6.8.2011)

Příroda: „K této otázce se nejprve vyjádřím já, protože se mě velmi dotýká. Kůrovec na Šumavě představuje velký karmický problém. Ukazuje, jak moc je Příroda zranitelná právě díky věčným zásahům lidí, díky tomu jak je poničená i Planeta. Šumava a stejně tak i jako další důležité hory (Krkonoše, České Švýcarsko …) jsou jakoby ukazateli toho, jak vypadá prostředí celé Planety. Jsou jako sondy, radary. Ukazují hodnotu znečištění, zasažení.

Zároveň má problém s kůrovcem ukázat, jak moc jsou lidé nastavení na skutečnou pomoc Přírodě, na to vyslyšet, co si Příroda skutečně žádá, co potřebuje. Lidé jsou zvyklí rozhodovat ze své nadřazenosti všechno sami. A také za všechny. Za každého, kdo není hodně hlasitě slyšet. Lidé si tak hubí prostředí, které jim přináší život.

Šumava představuje do určité míry plíce Planety. Je jako plíce kuřáka, které jsou zasažené. Lidská ruka jim však pomoci neumí. Naopak je huntuje stále více. Šumava už nestačí filtrovat to, co lidé na Zemi napáchali, a žádá lidskou pomoc. Skutečnou pomoc. Příroda má vlastní zdroje, vlastní sílu, regeneraci, díky níž si dokáže pomoci. Lidé jí v tom však brání vlastním úsilím, vlastní arogancí, kdy jsou přesvědčení, že sami vědí nejlépe, co je pro Přírodu nejlepší.

Příroda nepatří lidem. Lidé jsou na Planetě hosty a měli by respektovat zákony Přírody a ne se snažit Přírodě vnutit ty své. Lidé se mají naučit Přírodě naslouchat. Příroda ví nejlépe, jak si pomoci. Byla tu dříve než lidé. Proto lidé rozhodně ve svém konání nepředstavují jedinou záchranu. Naopak. Lidské konání zasahující do Přírody jakýmkoli drastickým způsobem přináší zkázu a zmar. Příroda potřebuje vlastní prostor na svou záchranu. Prostor, který je jí lidmi neustále upírán…“

Příroda si nakonec pomůže sama? Kůrovec na Šumavě hyne ve velkém, zaúřadovali paraziti

„Vlekoucí se spor ohledně kácení či nekácení kůrovcem napadených stromů v nitru šumavského národního parku nakonec zřejmě rozřeší příroda. Brouka totiž kvůli chladnému a vlhkému počasí, které momentálně panuje, hubí viry, plísně a houby. Správa národního parku proto v některých lokalitách přeruší do pondělí těžbu a o dalším postupu se rozhodne až po vyhodnocení situace. Ve čtvrtek to uvedl náměstek ředitele šumavského parku Jiří Mánek…

Jde o kombinaci plísní, hub a virů... Vir kůrovce pod kůrou usmrtí a tyto stromy není nutné kácet, protože už z nich brouk nevylétne a neohrozí další porosty. "Hlásili nám to několikrát kluci z terénu za posledních 14 dnů. Průběžně to monitorujeme. Ve středu jsem byl hlavně na Jezerním hřbetu a Gsengetu (u Železné Rudy), kam jsme měli jít těžit. Na zhruba 30 hektarech jsme zjistili vysokou parazitaci," uvedl Mánek.“

Zdroj: https://www.novinky.cz/domaci/241566-kurovec-na-sumave-hyne-ve-velkem-zauradovali-paraziti.html, 11.8.2011

JN: Podle této zprávy kůrovce ničilo chladné, vlhké a pro něj nepříznivé počasí letošního léta. A kdo určuje počasí? Přece samotná Příroda je tím zdrojem, který reguluje atmosférické poměry na Zemi. Takže tento příspěvek naznačuje, že Příroda, pokud to uzná za vhodné, má nástroje na to, aby kůrovcovou kalamitu regulovala sama. Znovu tím vyvstává otázka: Proč vůbec Příroda kůrovcovou kalamitu připustila? A dostáváme se k vysvětlení skutečných příčin náhlých událostí, která se v rámci Přírody objevují. Proč lesy na Šumavě nevyhovují? Proč je nezbytné urgentně je začít nahrazovat novými odolnějšími lesy, než jsou ty, které v minulosti vysázel člověk stejným způsobem, jako pěstuje jednotné lány obilí? A také proč je důležité ponechat na samotné Přírodě způsob řešení kritické situace?

Jiří Novák – Další komunikace s Přírodou

Přírodo na Šumavě, jak vypadá dnešní stav v NPŠ ohledně napadení kůrovcem a kácení napadených stromů lidmi v bezzásahových zónách? (Duchovní komunikace z 21.8.2011)

Šumavská příroda: „Situace se do jisté míry uklidnila poté, co bylo lidmi zjištěno, že i samotná Příroda má k dispozici způsob, jak se proti kůrovci bránit. Celá situace, která takto postupně vznikla, je však poučením z následujících důvodů.

    Velkoplošné napadení lesů kůrovcem je impulsem, že něco není v pořádku

Velkoplošné napadení kůrovcem v ochranných zónách parku dalo lidem impuls, že něco zde není v pořádku. Kdo se dokáže naladit na Přírodu, pak jednoduše zjistí, že tím hlavním problémem, tedy nemocí šumavských lesů, je nevhodná jednodruhová skladba lesa na většině území. Což vzniklo v minulosti, kdy zde byly vysazeny smrkové lesy se stromy jednotného věku, protože byly lidmi považovány z hlediska výnosu dřeva za nejvýhodnější.

Slabší náznaky přicházely už dříve -  velkoplošné polomy při vichřicích, napadení lesů kůrovcem na dílčích územích. Lidé však dostatečně nereagovali. Přišly proto náznaky silnější, stejně jako tomu bývá při průběhu nemoci u člověka. Těmi silnějšími náznaky bylo tentokrát velkoplošné napadení kůrovcem na mnoha dalších územích. Tehdejší správa Národního parku Šumava zareagovala správně – ponechat řešení problému v bezzásahových územích na Přírodě, aby si pomohla sama. Za to také bylo české i bavorské správě parku navrženo uznání za správný přístup k Přírodě. To jen potvrdilo, že tehdejší lidé, co vedli Park, byli těmi, kdo zájmy Přírody stavěli nad zájmy člověka.

Jejich postoj ke kauze kůrovec však vedl k jejich výměně a nahrazení novým vedením, které neváhalo v rozporu se zákonem ochrany Přírody v rezervaci začít kácet i tam, kde se lidé zřízením bezzásahových zón zavázali nezasahovat, nekácet. Došlo tak k porušení nejen zákona lidí, ale především k porušení nepsané dohody mezi člověkem a Šumavskou přírodou. Výsledkem se staly protestní akce ekologických aktivistů, vrcholící násilným odvlékáním protestujících ochránců Přírody policií, aby mohlo dál nerušeně pokračovat kácení lesa v místech, kde to zákon zakazuje.

    Příroda poskytla důkaz, že je schopna se s kalamitou vyrovnat

Až poté přišel další impuls – likvidace kůrovce samotnou Přírodou. Příroda tím dala náznak, že nemá cenu pokračovat ve sporu s „nedospělými“ lidmi, kteří nejsou schopni náznaky Přírody pochopit. Co k tomu říci? Dnes je známo, že smrkové lesy je potřeba dlouhodobě posilovat vysazováním listnatých stromů. To se už na mnoha územích děje, ale zatím pozvolna a jednotlivě. Tímto směrem by měla být nasměrována hlavní pomoc člověka na podporu zdejších lesů. Nikoliv kácet, kde se to nemá. Ale výrazněji posilovat smíšenou skladbu lesa. Dnes ještě není zřejmé, jestli si současné odpovědné vedení NP Šumava vezme ze situace to optimální poučení. Zatím však na řadě území pokračuje v kácení, aby naplnilo naplánovanou kvótu pokácených stromů. Uvidíme, co bude dále.

    Na Přírodu se dnes dokáže naladit stále ještě velmi málo lidí

Tento příklad naznačuje, kam dospěl dnešní svět. Jak obrovský je rozdíl mezi většinovým, státem podporovaným veřejným míněním, a mezi názory těch, kteří Přírodě lépe rozumí. Kteří jsou více naladěni na impulsy Přírody, kterými Příroda k lidem promlouvá.

Projekt Nové duchovní cesty, návrat k původním eticky čistým světelným hodnotám, je nadějí pro lidstvo. Nadějí, jak změnit tento svět a navrátit jej i s lidmi na světelnou cestu. První výsledky se ukazují a potvrzují tak skutečnost. Například to, že Příroda je dnes už schopna více a lépe řídit své kroky. V této době už zcela vědomě a s rozmyslem. A to je obrovský pokrok proti dřívějším létům, kdy nevědomá neprobuzená Příroda reagovala pouze impulsy nemocného jedince, který se potácí kdesi mezi bezvědomím a naprostou agonií z důvodu nedostatku životní síly a energie. Až nástup a vznik Nové duchovní cesty po roce 1999 a následné změny probíhající v duchovním pozadí našeho světa tuto situaci zřetelně změnily. Příroda je vděčna za tuto novou možnost, kterou na počátku 21. století dostala.“

Šumava – klenot našeho přírodního dědictví

Závěrečná část tohoto článku je převzata z textu „Šumava – Národní park rašelinišť, pralesů a kůrovce“, který volně rozšířilo Hnutí Duha:

„Šumava patří mezi klenoty českého přírodního dědictví. Rozsáhlá rašeliniště, pralesovité porosty horských smrčin a bučin, divoké řeky, ledovcová jezera… Vyskytují se zde desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů… Mimořádnou hodnotu má rovněž pohoří jako celek: tvoří největší komplex lesů ve střední Evropě, nazývaný zelenou střechou či plícemi kontinentu. Proto zde byl v roce 1991 vyhlášen náš největší národní park. Jeho hlavním posláním je chránit nerušený vývoj a proměny Přírody, umožnit jejich poznávání formou šetrné turistiky, zajistit vědecký výzkum a vytvořit podmínky pro prosperitu místních obcí. Umožňuje zachovat neporušenou divočinu, což nikde jinde než v národním parku není v dostatečném rozsahu možné. Důsledná ochrana horských ekosystémů a jejich proměn umožní také našim potomkům vidět, jak vypadá přírodní les – prales.

    Význam náhlých událostí pro vývoj

Součástí přirozených proměn pralesní přírody, kterou v nejvzácnějších částech Národního parku chráníme, patří také jevy, kterým se v normálním hospodářském lese snažíme zabránit: větrné polomy, laviny, rozmnožení kůrovce. Odborně je nazýváme přírodní disturbance. K životu pralesa patří od nepaměti a horská divočina by bez nich nebyla divočinou.

Přírodní disturbance mají obrovský význam pro vývoj. Příroda jimi reaguje na změny klimatu či jiných podmínek… Jejich studium v národních parcích, kde je necháme proběhnout, bude později zdrojem poznatků, které využijeme pro správné pěstování lesů v běžné krajině – tedy k jejich ochraně před kalamitami.

    Kůrovec v horském lese

Důležitou součástí Přírody v horském pralese je malý brouk lýkožrout smrkový, zvaný kůrovec. Na první pohled vypadá jeho působení nevábně, protože za sebou zanechává uschlé stromy. Je hrobařem nebo naopak porodníkem lesa?

Kůrovec napadá čerstvé polomy, staré nebo jinak oslabené stromy. Odstraňuje tak neživotaschopné jedince, kteří uvolňují místo mladým. Někdy dojde k jeho přemnožení a k napadení zdravých stromů. Z historických dokumentů zjišťujeme, že k tomu docházelo také v dávné minulosti. Přemnožený kůrovec někdy napadl i statisíce stromů. Nikdy však nezničil samotný les, který má schopnost se vždy znovu obnovit…

Také dnes najdeme v rozsáhlých plochách uschlých stromů živé smrky, které se dokázaly kůrovci ubránit. Z jejich semen opět vyrůstají mladé smrčky. Vzniká nový, odolnější les. Vývoj Přírody pokračuje…

    Les s uschlými stromy

Člověk ale není uvyklý pohledu na les s uschlými stromy. Za uplynulých 200 let jsme si zvykli nazývat lesem stromy vysázené v řadách jako na poli. Každý odumřelý smrk či borovice se hned odstraňuje. Většina z nás viděla přírodní prales, kde je vždy část kmenů živých, část uschlých a část tlejících. Souše a tlející kmeny a větve považujeme za nepořádek. Neviděli jsme kůrovcovou kalamitu, kterou by člověk ponechal bez zásahu. Napadené kmeny v hospodářských lesích lesníci pochopitelně vždy vytěžili. Proto známe pouze pohled na vykácené paseky - holiny, ale ne na uschlé kmeny. Navíc máme podvědomý odpor k umírání. Proto je nám suchý les cizí. Ale pro Přírodu smrt jedinců žádnou katastrofou naznamená: patří do ní. Vědecké výzkumy Šumavy zjistily, že v lese odumřelých stromů najdeme více druhů rostlin, zvířat, hub i hmyzu, než v lese zeleném. Národní park nám může tento zážitek umožnit…

    Dva národní parky na jedné Šumavě

Přestože se jedná o jedno pohoří a jeden přírodní celek, oba národní parky v minulosti přistupovaly k péči o přírodu úplně odlišně. V Národním parku Bayerischer Wald (Bavorský les) je hlavní jádrová (první) zóna s nejpřísnější ochranou celistvá a tvoří velké kompaktní území. Chrání zde přirozený vývoj pralesního ekosystému. Kůrovce přitom považují za jeho běžnou součást, stejně jako třeba zetlelé stromy, lavinu nebo polomy. Takový přístup je běžný také jinde v Evropě. V prvních zónách evropských národních parků, v Německu, Rakousku, Polsku a dalších zemích, se považuje za samozřejmost kůrovcem napadené stromy nekácet.

V NP Šumava první zónu rozkouskovali na 135 malých, neživotaschopných ploch. Navíc zde začali kácet kůrovcem napadené stromy dokonce i v posledních zbytcích pralesů. Nyní máme možnost srovnat výsledky obou přístupů. V NP Bavorský les uschly stromy působením kůrovců na ploše 5000 hektarů. Odborníci však o budoucnost lesa nemají obavu. Potvrdilo se, že příroda jej sama obnovuje – a mimochodem zadarmo. Pravidelné inventury prokazují, že počet mladých stromků pod suchými smrky se stále zvyšuje. V roce 2005 již dosáhl průměru skoro 4500 kusů na hektar.

    Jak probíhá přirozená obnova lesa

Obnova lesa probíhá v několika fázích. První tvoří 5 až 20 let staré stromky, které byly odrostlé již v době, kdy dospělé smrky usychaly. Druhou menší smrčky ze semenného roku, který rozpadu vždy předchází. Třetí nastává po rozlámání a pádu souší 5 – 10 let po kalamitě. To zabrání přístupu jelení zvěře a začnou odrůstat jeřáby, v nižších polohách také buky a jedle. Semena jeřábů přenášejí ptáci, kteří sedají na padlé stromy a pahýly. Čtvrtá fáze nastupuje 15 – 30 let po kalamitě. Na tlejícím dřevě padlých souší se uchycují semenáčky ze semen stromů, které se dokázaly kůrovci ubránit. Turisté s úžasem sledují, jak na místě hospodářských lesů vzniká nový, věkově i prostorově rozmanitý přírodní les.

    Následky zasahování proti kůrovci na Šumavě

V NP Šumava vzniklo vinou kůrovcové těžby a následných polomů přes 6 tisíc hektarů holin. Na odlesněných plochách dochází ke sterilizaci a degradaci lesní půdy prudkým sluncem a později k její erozi deštěm… S obtížemi a vysokými náklady je zde vysazován les. Ptáci, kteří by mohli přinést semena nových stromů, na pusté holiny nelétají. Vysazeným mladým stromkům zpočátku chybí ochrana souší (ochrana stojícími suchými stromy), později živiny z tlejícího dřeva. Odborníci také upozorňují, že uměle vysazený les bude v budoucnu nestabilní a může znovu plošně odumírat.

Holiny se neustále rozšiřují, protože na jejich okrajích při vichřicích jako domino padají další a další stromy. Orkán Kyrill v lednu 2007 doslova rozmetal lesy, ve kterých se předtím kácely kůrovcem napadené stromy, zatímco v oblastech nenarušených těžbou způsobil jen malé škody…

Kácení přitom neovlivnilo průběh kůrovcové kalamity. Vznikla, vrcholila a nakonec ustoupila stejně v obou národních parcích – přestože na jedné straně proti kůrovci zasahovali, zatímco na druhé nikoli. Důvod? Na kůrovce má daleko větší vliv počasí (sucho, větrné polomy) než kácení napadených stromů. A počasí motorová pila nepodřízne.

    Kam jde zisk z vytěžených stromů

V letech 1994 – 2001 bylo v NP Šumava při „boji s kůrovcem“ a následnými polomy vytěženo 1,3 milionů kubíků dřeva. Zisk téměř dvou miliard korun za prodané dřevo z Národního parku nebyl investován do ochrany Přírody, služeb pro turisty, rozvoje obcí, zalesnění holin. Ale přerozdělen dalšími zakázkami těžebním společnostem provádějícím těžbu dřeva a související činnosti.

    Divočina v národním parku

Návštěvy v divočině vyhledává stále víc a víc lidí… Národní park Šumava patří mezi několik málo míst v Evropě, která mohou něco takového nabídnout na dostatečně velké ploše. Pokud totiž mají první zóny národního parku skutečně umožnit zážitek z návštěvy pralesa, musí být dostatečně velké… Kousek jednoho kopce, kde budou turisté stát jeden vedle druhého, nikoho příliš nenadchne…“

„Nenasytnost lidská větším je nepřítelem Šumavy než vichřice, kůrovec, chlad a vlhko…“

Josef Váchal, Šumava umírající a romantická, 1931