P3. Černé bratrstvo ovládlo hlavní struktury křesťanské církve

Papež ve Vatikánu, 7. století

MM: Tato duchovní komunikace se týká karmického čištění jednoho člověka, který je v dnešní době na Nové duchovní cestě. V tomto případě nebudeme samozřejmě zveřejňovat jeho identitu, protože jde o výrazně osobní informace. Ke zveřejnění těchto informací v anonymní podobě však máme jeho souhlas. V dávné minulosti, které se toto karmické čištění týkalo, byl papežem ve Vatikánu. Na tomto případě chceme naznačit, jak hluboce tehdejší vrcholní představitelé katolické církve podléhali tehdejší nejsilnější temné síle na Zemi – Černému bratrstvu.

MM: Nejvyšší Karmo, prosím o bližší informace týkající se karmického čištění tohoto člověka z období, kdy byl papežem katolické církve. Situace v obnažených karmických vrstvách vypadala takto: V jeho vnitřním duchovním centru byl zajat černými bratry, někam jej vedou, jde dobrovolně. Tehdy byl ještě bytostí Světla, temná energie 53 %, temná síla 45 %. Chtěl však větší magickou moc, a proto se nechal na duchovní úrovni dobrovolně zajmout. Byl tehdy papežem, hlavou církve, jednalo se o 7. století. Část tehdejší bytosti mu dnes chybí – zůstala uvězněná v energetické díře, je potřeba ji osvobodit. Na čakrách 1B, 2B, 3B má těžký úpis – superúpis, kdy za větší temnou moc dal do zástavy celé své náboženství i s věřícími. Na dalších čakrách 5B, 6B, 7B vzadu na hlavě je přítomné temné mentální ovládnutí od Černého bratrstva. Děkuji. ( Duchovní komunikace z 9. – 12.3.2008)

Nejvyšší Karma: „Je jasné, že jakmile se jednou člověk zapletl s Černým bratrstvem až do bodu, kdy došlo k ovládnutí, vzešla z toho těžká závažná vazba. Mentální ovládání, napojení, které se dosti snadno obnovilo i v dalších životech, protože mělo velkou energetickou sílu. A také proto, že moc Černého bratrstva se na Zemi stále rozšiřovala a posilovala. Navíc, vy na Nové duchovní cestě i vaši dnešní protivníci jste patřili tehdy i v jiných obdobích historie mezi klíčové bytosti, které měly potenciál buď zvrátit vývoj ke Světlu, nebo zcela do Temna. A to Temné síly samozřejmě věděly. Proto jste byli vždycky na mušce, zvlášť od chvíle, kdy bylo zřejmé, že se začínáte duchovně probouzet. O svody a těžké zkoušky jste nikdy neměli nouzi, často už od raného dětství, protože už to do značné míry předurčuje pozdější nasměrování člověka.

Tento papež řídil křesťanskou církev již v době, kdy už moc nad ní byla jednoznačně v rukou Černého bratrstva. Černé bratrstvo ovládalo všechny hlavní struktury křesťanské církve, nepohodlné články víry již byly vymazány. Křesťané se měli stát stádem pokorných ovcí, které slepě následují svého vůdce – papeže, tzv. zástupce Ježíše na Zemi.

Křesťanství proniklo téměř do celé Evropy, Malé Asie, Blízkého Východu, severovýchodní Afriky. Dotyčný člověk byl vyslán do oné existence Silami Světla proto, aby se pokusil především napravit chyby, kterých se dopustil již předtím v oblasti napojení křesťanství na Černé bratrstvo. Křesťanství se přirozeně stalo objektem jeho zájmu už od mládí. Přes různé funkce se nakonec dopracoval až k papežství. Byl hodně ambiciózní ve hmotě i v duchovním pozadí. V kombinaci s touto vysokou mocenskou pozicí uprostřed Vatikánu prolezlého Temnými silami a jeho dřívějšími přehmaty a napojeními z minulosti to byla velice nežádoucí okolnost.

Černé bratrstvo dokázalo vhodnému člověka zamést cestu až k papežství

Černí bratři jej měli velice brzy zaháčkovaného a pomohli mu dostat se do pozice papeže prostřednictvím podpory jeho schopností. Jako byla třeba schopnost manipulace s druhými, podpořená na nevědomé úrovni magií. Jakmile se z pohledu prosazování temných cílů osvědčil a stal se slibným zprostředkovatelem ještě většího zatemnění církve a věřících, černí bratři mu umetli cestičku skrz církevní hierarchii až k papežskému stolci.

Tehdy jej však ještě neměli úplně v hrsti. Zůstala mu část zdravé intuice a zásad, alespoň ve hmotě. Jakmile se však dotyčný usídlil ve Vatikánu a soustředil do svých rukou obrovskou moc, zaslepilo jej to, narostlo mu ego. Temné systémy, které s tou funkcí a místem byly spojeny, pak na něm dokonaly svoje dílo. Nakonec se kompletně překlopil do Temna.

Jmenování papeže bylo současně zasvěcením do vysoké církevní magie

Inaugurační proces a slib papežů plnil od určité doby funkci zasvěcení do temného systému a magie církve. Součástí toho bylo i převzetí odznaků moci, které papež nosil a používal.

I kdyby se do této pozice podařilo dostat někomu dost čistému, pak se o jeho zlomení a ovlivňování jeho rozhodnutí postaral někdo z kardinálů nebo jiných hodnostářů či důvěrníků. Bývalo prakticky nemožné, aby si kdokoli uprostřed takových struktur, vychován v dogmatech církve, udržel nadhled a čistotu. Ty čistší duchovní bytosti končívaly spíše v řadách mystiků, poustevníků, řeholních řádů, jako ošetřovatelky spíše než jako kazatelé a kněží.

Situace se pak poněkud změnila v době reformace, která byla pokusem o očistu církve, prostřednictvím veřejného působení jistých, za tím účelem seslaných bytostí. Stali se z nich kazatelé, králové, ale často i mučedníci, protože to bylo považováno lidskými Duchovními hierarchiemi za jeden z účinných způsobů prosazování a šíření pravdy.

To vyvolalo jako reakci protireformaci, kdy počáteční okázalou chamtivost a nemravnost církve přebila až zuřivá nenávist vůči všemu, co přinášelo vyšší úrovně pravdy. Takoví lidé i myšlenky, které hlásali, to vše bylo nelítostně odklízeno z cesty. Navíc způsobem, který měl odstrašit ostatní, aby se o něco podobného nepokoušeli.

Temná síla v pozadí církve narůstala. A zasadili se o to samozřejmě významnou měrou i papežové, jejichž postavení a pravomoce jim umožnily podepisovat na duchovní úrovni i superúpisy, kdy dávali do zástavy nejen svoji bytost, ale v nejhorších případech celé náboženství i s věřícími.“

Superúpis dával do zástavy nejen sebe, ale současně i všechny věřící církve

MM: Co takovýto superúpis pak konkrétně znamenal?

Nejvyšší Karma: „Znamenalo to předání duchovní, tedy té nejvyšší, moci nad věřícími do rukou Temných sil, reprezentovaných Černým bratrstvem. Což se rovná zásadní změně v duchovním pozadí církve. To nejvyšší vedení je temné. Paradoxně se proto zvyšuje možnost, že se věřící člověk napojí na hodně silný temný systém tím, jak stoupá v žebříčku křesťanství. Ať už v hierarchii církevních hodnostářů nebo cestami tzv. mystiky zahrnující kontemplace, meditace, modlitby, úplné odevzdání se službě druhým a Bohu, askezi apod.

Čím déle člověk podléhal církevním dogmatům, tím pravděpodobnější bylo jeho překlopení do Temna

Takže čím více úsilí a času člověk křesťanské víře věnoval, čím více k ní přilnul a pokládal ji za nejvyšší pravdu, tím se zvyšovala pravděpodobnost, že se na duchovní úrovni překlopí do Temna. A to z několika důvodů. Jednak dlouhodobé působení dogmatických článků víry, zvlášť od útlého dětství, člověka obvykle dosti účinně zaslepí. Často do míry, že ho ani nenapadne hledat pravdu i mimo církev, mimo to, co učil nebo údajně učil Ježíš.

K tomu se přidávají rituály skrytého zasvěcení různé úrovně od křtu, biřmování, přes sliby kněžské, řeholní až po ten papežský. Pak tu máme působení církevní magie v rituálech mší, znásobené o svátcích jako Vánoce, Velikonoce, Letnice apod. Magie a temné energie jsou vázány i na všechny církevní symboly – odznaky moci, „náčiní“ používané při mších, relikvie, symboly s temným vyzařováním. K tomu aktivity Plejáďanů jako zjevení údajných božských bytostí, Černé bratrstvo spojené např. s jevy stigmat atd.

Církev si každého věřícího důkladně hlídala po celý život

Církev měla pod palcem veškeré obřady, které značily přelomy v běhu lidského života:

1. Křest po narození jako akt, kdy se člověk stane křesťanem, kdy vlastně vstoupí do církve. K tomu se váže institut kmotra jako pojistky – má dozírat na křesťanské směrování dítěte, zvlášť pokud by rodiče v tomto ohledu selhali.
2. Biřmování jako potvrzení (v některých cizích jazycích se přímo nazývá konfirmace, tedy potvrzení), kdy člověk v dospívání byť ještě dítě, sám stvrzuje svoje odhodlání stát se křesťanem. Při tomto rituálu musí být přítomen vyšší církevní hodnostář, obvykle biskup.
3. Církevní sňatek jako začátek církví posvěceného a stvrzeného partnerského svazku. Partneři jsou pak považování za oficiálně spojené Bohem. Nebo řeholní či kněžské sliby, kterým předchází sliby noviců na zkušební období.
4. Pohřeb se zádušní mší. Pokud nešlo o náhlou nečekanou smrt, předcházelo mu ještě tzv. poslední pomazání, kdy kněz navštívil umírajícího a poskytl mu možnost zpovědi, rozhřešení. Vlastně to tedy byla pro církev poslední možnost, jak daného člověka na sebe v daném životě navázat, pokud se jí to do té doby nepodařilo nebo jak dosavadní spojení utvrdit, posílit.

Církevní pravomoce pro odpouštění hříchů

Zvláštním oddílem jsou domnělé karmické pravomoce provozované prostřednictvím přijímání, zpovědí a odpustků.

Hříchy byly klasifikovány podle oficiální stupnice jako lehké, těžké nebo smrtelné a podle toho bylo určeno, co je nutné udělat k nápravě, aby se člověk dostal znovu do „stavu milosti“. Do stavu, kdy mu Bůh prostřednictvím církve odpustí jeho hříchy a bude ho počítat mezi své věrné ovečky, které odmění po smrti věčným životem v ráji, ve své blízkosti.

Jak už se odhalilo postupem NDC, do určité míry toto opravdu fungovalo, protože tehdejší ovlivněná karmická instituce poskytla křesťanské církvi určité pravomoce a privilegia uplatňované formou zpovědí hříchů, rozhřešení, „svatých přijímání“, odpustků. Tento způsob manipulace s karmou však ve skutečnosti člověka karmicky nevyvazoval, jen mu poskytoval určitou dočasnou karmickou imunitu a karmu kamsi odkládal.

Církev dokonce prodávala odpustky za peníze

Odpustky církev po určitou dobu dokonce prodávala, stanovila si sazby, za které si člověk odpuštění mohl koupit. Mělo to fungovat jako finanční kompenzace za hříchy, kterých se člověk dopustil. Tyto finance skončily v pokladně církve. Vždyť ona přece milostivě udělila rozhřešení, prominutí hříchů, zprostředkovala očištění jako léčitel a obnovila plné propojení člověka s všemohoucím Bohem stvořitelem.

O úloze církve při promíjení hříchů nebylo nikomu dovoleno pochybovat. Jedině skrz Ježíše byla možná spása a svým zástupcem na Zemi určil církev svatou. Tato slova mu byla vložena do úst, překroucena, zneužita. On byl jedinou branou k Bohu a k tomu, co církev nazývá „věčný život“ a myslí tím posmrtný život v tzv. ráji, navěky, bez reinkarnací. Používá přitom také pojem „vzkříšení mrtvých“, kdy jsou povoláni do „božího království“.

Při detailním studiu křesťanství narazíme dříve nebo později na rozpory

V rámci křesťanství existuje mnoho různých směrů. Články Bible, výroky teologů a svatých lze vykládat a překládat různými způsoby. Doslovně nebo volně, přeneseně. Chápat je jako zakódovanou řeč symbolů tam, kde je to možné. Nebo si je naopak vysvětlovat v běžném slova smyslu. Dosadit si za určitý úzce vymezený pojem jiný, všeobecnější. Můžeme také pátrat po původních zněních a apokryfních textech, které nebyly zahrnuty do oficiálního kánonu bible na základě rozhodnutí církevních sněmů a hodnostářů.

Ať už se vydáme jakýmkoli směrem, při hledání vyšší pravdy v rámci křesťanství narazíme v určitém bodě na strop. Na určitá dogmata, fixní nosné církevní teze, pro něž platí, že když je budeme ignorovat nebo je nebudeme uznávat v určené podobě, už nemůžeme být klasifikováni jako křesťané. Některé z nich církev označuje „tajemství víry.“ Teologové nejsou schopni je řádně vysvětlit a jejich výklady těchto témat se výrazně liší.

Nebo opačně – při svém hledání nalezneme nezpochybnitelná fakta, která ale nelze vysvětlit pomocí tradičních církevních dogmat. Výsledek je stejný, pokud je uznáme, církev nás již nebude považovat za křesťany.

Záleží pak na otevřenosti a upřímnosti každého hledajícího. Pokud to myslí se svojí duchovní cestou skutečně vážně, pak na tyto hranice nutně někde v rámci křesťanské víry narazí. Potom už bude na něm, jestli se zalekne nepoznaného prostoru za tím předělem, který obecně není společností uznáván. Vkročit do něj totiž vyžaduje určitou odvahu. Odvahu odlišit se od masy lidstva, riskovat, že bude muset řešit otázky, na které mu nikdo nebude schopen dát odpověď. Odvahu ztratit v důsledku svého rozhodnutí přízeň, uznání, respekt druhých. Odvahu jít sám po nevyšlapané cestě. Odvahu být sám. Vyžaduje to také ochotu přiznat si, že jsem se doposud mýlil, někdy dokonce v zásadních otázkách.

Pokud člověk ustojí svůj vnitřní boj, pak záhy zjistí, že už není sám

Ale pokud člověk tento vnitřní boj ustojí, neobrátí se nazpátek, nenajde si výmluvu, ale jde rovně dál, pak záhy zjistí, že už není sám. Po té cestě jdou i další lidé a jiné bytosti. A je to tak dokonce shůry zařízeno, že se spolu setkávají, aby si vzájemně pomohli, podpořili se, vyměnili si zkušenosti. Takových spřízněných duší je sice mnohem méně a jejich duchovní úsilí a názory nejsou společností uznávány, ale právě jejich přátelství je to nejcennější. Je vysoce přínosné pro obě strany.“