Z32. Výprava do Bulharska v létě 2014 - 2. a 3. část

Text připravila k publikování a vložila na web Marie Mejdrová

Následující dva texty jsou pokračováním článku  Z31. Výprava do Bulharska v létě 2014 - 1. část  ve formě cestovního deníku. Každá ze tří částí představuje pohled, zážitky a duchovní impulsy jednoho z účastníků.
 

2. část: Výprava do Bulharska z pohledu M.
 

Vnímání před odjezdem, 17. 7. 2014:
 

Ráno, když jsem jela do práce, začala jsem v metru duchovně vnímat moji klisnu. Je to klisna, která mne v minulosti často provázela a objevovala se i v mých jiných vnímáních. Ptala se mě, zda mi může zprostředkovat vnímání. To mě hodně překvapilo, nevěřila jsem, že by vnímání mohlo proběhnout za pohybu a ještě k tomu dole v metru. Stála jsem na eskalátorech a viděla vnitřním zrakem nějaké místo. Bylo to písčitá pláž u skalisek. V jednom členitém balvanu před skálou jsem vnímala klíč k otevření samotné skály. Obraz skončil. Vyšla jsem z metra a cestou do zaměstnání jsem měla po cestě další vnímání:

Byla jsem na písčité pláži. Moje klisna na mě volá: „Naskoč si!“ Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak se na nás valí temný mrak. Naskočila jsem. Ujížděly jsme spolu pryč. Cítila jsem strach, který mě až nutil k pláči. Temný oblak nás stíhal. Dojely jsme spolu k balvanu, kde měl být nějaký klíč (viz předchozí vnímání). Vstoupila jsem dovnitř balvanu. Uvnitř bylo plno světla a byla tam i nějaká bytost, před kterou jsem si hned klekla. Tak, jak kdysi klekávali mladí muži před krále, aby je pasoval na rytíře. Světelná bytost mi podala klíč a světelný meč. Poděkovala jsem. (Má hlava byla celou dobu skloněna k zemi.) Vyšla jsem z balvanu a hned jsem musela použít meč, abych se zachránila a mohla vykonat tento světelný úkol. Pomalu jsem se doslova probíjela Temnými, kteří na mě útočili. Neviděla jsem svoji klisnu. Vůbec jsem nevěděla, co se s ní stalo. Zabili ji snad? Pomalu jsem se přibližovala ke skále. Doběhla jsem k ní a vložila do ní světelný klíč. Cítila jsem, jak mě temné bytosti (temní válečníci) probodávají a já padám s bolestí na kolena držíc klíč v zdířce ve skále. S klíčem bylo třeba ještě pootočit, aby byl úkol splněn. Najednou jsem vnímala, jakoby mi někdo vzal ruku a pootočil s ní klíčem. Ze skály se začaly uvolňovat světelné paprsky. Vypadalo to podobně, jako když se Slunce prodírá skrz ohromné tmavé mraky a sem tam se mu to jeho paprsky podaří. Potom jsem ještě vnímala, jak temný mrak válečníků ustupuje. A já se ocitla uvnitř skály, kde jsem omámena viděla, že mi někdo ty rány léčí. Bylo tam několik světelných bytostí. „A moje klisna?“ Přežila.

Kamenný les

21. 7. 2014

Celé toto místo mi nejprve připadalo jako nějaká stará již opuštěná vesmírná základna. Viděla jsem kámen, který vypadal jako ovládací panel. Stála jsem na místě, které mi připomínalo transportní kruhy (viz seriál Hvězdná brána Atlantida).

Ale ve skutečnosti to byly velmi staré kamenné sloupy, které dříve vysílaly světelné sloupy energií po celém širém kraji. Možná by se dalo říci, že to bylo místo, které bychom dnes nazvali lázněmi.

Cítila jsem, že se musím postavit na jeden plochý kámen. Přišla jsem k němu a pomalu na něj položila jednu a potom druhou nohu. Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít.

Kámen s menším kamenem

Vnímala jsem to jako spouštěcí „knoflík“ ke kamenným sloupům. Poněvadž kamenné sloupy začaly vyzařovat světelné sloupy do nebe. A jemný poprašek energií padal i k zemi.

Šla jsem dál a uviděla jeden kámen. Všimla jsem si, že je v něm položený menší kámen, který tam zjevně nepatřil. Vnímala jsem, že jím mám pootočit o 90º. Byla jsem o to vlastně požádána.

Když jsem šla kolem něj nazpátek, byla jsem požádána ještě o jedno pootočení ve stejném směru (doleva).

M: Přírodo, mohla bys mi k tomu něco říci? Proč jsem měla s kamenem pootočit a ještě k tomu dvakrát? Děkuji.

Příroda: „První pootočení znamenalo nastartování. Kámen potřebuje určitý čas k tomu, aby mohl něco vykonat. Trvá mu déle, než se probere a než se v něm něco probudí. Druhé pootočení bylo potřebné, aby se spustila samočistící energie daného místa. Aby se dokázalo očistit od magických nánosů. Ale jelikož kamenům to trvá déle, bylo třeba i zažádat o očistu tohoto místa, aby se to urychlilo.“

22. 7.  

Ležela jsem v karavanu a snažila se „zbavit“ bolestí v podbřišku. Začala jsem vnímat:

Viděla jsem, jak jako anděl stojím před Černým mořem a přijímám od nějakých bytostí magii. Co jsem tehdy nemohla vidět ani vnímat, jsem nyní viděla dokonale. Jakmile jsem přijala určitou magickou schopnost, temné bytosti mi (na energetické úrovni) nasadily zezadu na hlavu černou helmu, na bedra nějaký černý štít (desku). Vycházela z něho temná jakoby chapadla, která obmotala můj hrudník a směřovala až do rukou. Stala jsem se tak jejich dokonalou loutkou. Moře se začalo zatemňovat. Potom jsem viděla pouze určité obrazy. Jeden z nich byl, že Anděl Černého moře je někde svázaný silnými provazy. A zhruba uprostřed Černého moře sídlí obrovský chumel temných energií. Což představuje jádro, střed obrovské sítě – pavučiny. Toto jádro čerpá z celého pobřeží energii - nejen Bulharska, ale všech zemí ležících kolem Černého moře. Je potřeba najít hlavní tepnu této pavučinové sítě, která by měla být tady v Bulharsku a ukončit toto vysávání. Vnímání skončilo.

25. 7.  

M: Spojené Síly Světla, prosím Vás o odpověď. Co bych dnes měla přenést? Co bych měla vědět? Je potřeba něco vykonat? Děkuji.

Příroda: „Cítím, že tato komunikace je poněkud ve spěchu, proto jen to nejdůležitější. Je nutné již dnes u moře pokleknout a omlouvat se. Buď otevřená impulzům.“

Ten den jsem myslela, že nebudu schopná být otevřena impulzům. Bylo mi hůř a hůř. Až to vyvrcholilo samotným zoufalým pláčem. Cítila jsem, jak na mě energie dorážejí, jak mě přímo drtí. Světelné energie by však takto nikdy nepůsobily. Bylo to něco jiného.

Později jsem vnímala, že je karavan přeplněný bytostmi, které k nám pomalu nastupovaly po celý den, neboť cítily, že by jim mohlo být pomoženo. Poslední třešničkou bylo, když jsme zastavili u místního hřbitova, abychom někde nechali karavan a mohli jít k moři.

Nemohla jsem se ani hnout. Cítila jsem, jako bych se měla rozskočit. Nevěděla jsem, co mám dělat. K moři se nakonec nešlo a jelo se dál. Pociťovala jsem mírnou úlevu. A po nějaké chvíli jsem byla schopna něco i vnímat. A to jsem právě vnímala ten karavan naplněný bytostmi prosícími o očistu. Hned jsem poprosila Spojené Síly Světla, zda by si bytosti nemohly odvést a naložit s nimi, jak je to optimální. Spojené Síly Světla hned začaly s odvodem těchto bytostí. Cítila jsem, jak bytosti odcházejí. Jak se dusná atmosféra v karavanu pročišťuje. Bylo mi najednou lehko.
 

Pláž Silistar - plnění světelných úkolů

Den jsme završili „výpravou“ na pláž Silistar. Když jsem poprvé viděla fotky této pláže u Věry, moc se mi líbila, ale nic víc jsem nepociťovala. Po vnímání, které proběhlo 17. 7. 2014, jsem byla jiného názoru. A nyní jsem se trochu obávala. Měla jsem před sebou světelný úkol, který bylo třeba ten den splnit. Měla jsem jen jednu příležitost. Proto bylo důležité, abych byla otevřena impulzům a abych ani jeden „nepřehlédla“.

Když jsme se k místu přibližovali, skoro jsem ani nedýchala. Doufala jsem, že pláž bude tak prázdná, jako to bylo na fotkách, které byly dostupné na internetu. Vše však bylo jinak. Uplynulo několik let a pláž je dnes lidmi přímo zasypaná.

Vstoupili jsme na pláž a já upřela svůj zrak doprava, kde se nacházely něco jako kamenné útesy. Stála tam skála a před ní několik kamenných balvanů. Některé ze všech stran omývalo moře, jen jeden byl spojen s další menší pláží, která byla poseta oblázky. Tato pláž dělila kámen od skály.

Oblázková pláž se skálou

Kousek od balvanů jsme si odložili ručníky a ostatní věci. Cítila jsem, že se k balvanům musím vydat. Šla jsem tedy po pobřeží, aby mi moře omývalo chodidla a došla jsem k balvanům. Ale ke skále jsem jít nemohla, neboť k ní vedla kamenitá cesta. Proto jsem se musela vrátit k rozloženým ručníkům a věcem, abych si vzala své žabky. Vnímala jsem, že bych se tam neměla vracet sama. Že by měl jít se mnou i T.

Šli jsme ruku v ruce. Vylezli na kopec, ze kterého jsem uviděla oblázkovou pláž, skálu i balvan.

Vybavilo se mi mé vnímání. Sice to nebylo zcela stejné, ale hodně podobné. Čas udělal své.
Ten den mi vše došlo. Tehdy se mi skálu odemknout nepodařilo. Proto jsem dostala příležitost nyní. A proto jsem cítila, že mám jít s T., protože on byla ta pomoc, kterou jsem tehdy ve vnímání viděla.

Nejprve jsem šla sama k balvanu (skále) a dotkla se ho. Viz následující foto, vlevo.

Cítila jsem silné energie a viděla jsem světelný klíč. Zavolala jsem k sobě T. Chytili jsme se za ruce. Energie, která z balvanu proudila, byla neuvěřitelná. Vyzvedla jsem klíč v podobě energií. A šla jsem s T. ke skále. Dotkla jsem se skály. A tím samotným dotekem jsem vložila klíč do skály a ta se konečně mohla odemknout. Z rozevírající se skály vystupovalo silné světlo. A po chvíli z ní začaly vystupovat davy světelných bytostí. Bylo to nádherné. Bytosti mi poděkovaly a rozešly se do všech stran. Tento den jsem úkol konečně splnila.

M: Přírodo, mohla bys mi říci něco bližšího k tomu, co se událo? K místu u pláže Silistar. K mému vnímání, k mému úkolu? Děkuji.

Příroda: „Kdysi dávno jsi byla pověřena důležitým úkolem. Spolu se svým koněm jsi měla vysvobodit uvězněné světelné bytosti ze skály, do které byly uzavřeny Temnými silami. Světelný klíč, který skálu mohl odemknout (probudit), byl dlouhá léta „kován“ z těch nejjemnějších, zato velmi silných energií. Tenkrát, před desítkami tisíc let, se ti skálu odemknout nepodařilo. Temné síly měly tehdy ještě dostatek sil na to, aby jakémukoliv pokusu o vysvobození světelných bytostí (velmi důležitých) mohly zabránit. Nyní je jiná doba a Temné síly postupně slábnou. Již nemají všude své armády, aby brzdily světelné bytosti v očistě planety Země, nebo v pomáhání uvězněným bytostem, které kdysi zastávaly důležitá místa. I proto se ti povedlo úkol splnit.

Zajisté tě také zajímá, co to bylo za důležité bytosti. Proč je Temní uzavírali do skal, proč je třeba neničili nebo nepřetáhli na svoji stranu. Jednalo se o bytosti velmi čisté, které nikdy Temnu nepodlehly, ač se Temno snažilo všemi možnými prostředky. Tyto bytosti byly na Zemi, aby chránily určitá důležitá místa s velmi silnou čistou energií. Jedna taková bytost měla třeba na starosti i tzv. „Kamenný les“, který není až tak vzdálen od pobřeží. Tyto bytosti byly totiž z celého pobřeží (tzn. dnes ze všech států, které se rozkládají kolem Černého moře) a samozřejmě zasahovaly i do vnitrozemí. Díky tomu, že se Temnu podařilo je zajmout a uvěznit ve skále, mohlo se Temno s tvojí pomocí (viz vnímání ze dne 25. 7. 2014) usídlit v jádru Černého moře. Doslova zabetonovalo přísuny čistých energií z důležitých míst. Některou energii využilo ve svůj prospěch, aby se tak stalo ještě silnějším. Skrze úžinu Bospor a Dardanely se dostalo i do Středozemního moře a dál.

Děkujeme, že se nyní snažíš (nejen ty), dávat vše do pořádku. Je za námi sice dlouhá doba a poslední možnost něco měnit. Ale konečně se něco stalo, aby ke změnám opravdu mohlo docházet. To, co se děje na Zemi v různých státech světa, je až neskutečné. Bylo velmi těžké nečinně přihlížet tomu, jak se lidstvo žene do spárů Temných sil – k pomalé záhubě. Spojené Síly Světla nemohly nic dělat. V mnoha případech měly svázané ruce. Ještě dnes drtivá většina lidské populace nepochopila, že nastal čas změny a dál ničí a pustoší nejen svá obydlí, ale i mě, planetu Zemi a další bytosti, které na takových místech přebývají.“

M: Mnohokrát děkuji za doplňující informace.

27. 7.

Ráno jsem se s Věrou vydala k pláži, abychom si nasbíraly mušle a kameny. A zároveň abych Věře ukázala, že jeden obrovský kámen vypadá jako zapadlá vesmírná loď. Viz foto níže.

Ale nejvíce mě tam přitahovala jedna skála, kterou jsem předešlý den navečer zahlédla. (Jak se říká – ráno je moudřejší večera.) Vnímala jsem, že mě tam čeká další úkol. Ano, čekal. A to vysvobození Anděla Černého moře. Byl uvězněn v takové úzké průrvě. Bylo mi ho až líto. Byla to moje vina, že tam byl tak dlouho uvězněn. To nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat, bylo ho vysvobodit. Ta léta, která tam byl, už jsem vymazat nemohla. Mohu jen doufat, že mi jednoho dne odpustí. Rukou jsem se dotkla místa, kde se prasklina větví. Chvíli to trvalo, ale nakonec byl Anděl Černého moře konečně zase na svobodě. Nelenil ani chviličku. Hned se vydal pomalu vše dávat do pořádku.

M: Anděli Černého moře, mohu s tebou mluvit? Chtěla bych se zeptat, co se tehdy stalo. A zároveň bych se ti chtěla hluboce omluvit.

Anděl Černého moře: „Dávno jsem ti odpustil a děkuji, že jsi mě dostala ven z té skály. Konečně mohu být zase užitečný a pomoci Černému moři s očistou. Ještě jsou v něm zbytky temných energií. Ale samotné jádro uprostřed je zničeno – rozpuštěno. Avšak vlivy, které toto jádro mělo na okolní pobřeží, se budou čistit ještě dlouho. Děkuji ti, že jsi začala napravovat své vlastní chyby. Bulharsku jsi velmi pomohla. Vlastně nejen ty, ale celá vaše skupina. Jsme rádi, že se podařilo, aby Nová Duchovní Cesta vznikla a mohla tak pomoci s očistou nejen vaší, ale samotných Spojených Sil Světla, různých sfér, bytostí aj. Děkuji.“
 

Hora Vichren

30. 7. 
 

Nikdy bych nevěřila, že jednoho dne stanu na vrcholu nějaké hory, která by byla vyšší než naše hory v ČR.

Rozhodli jsme se vystoupat na horu Vichren (Vihren) vysokou 2914 metrů. Vyšli jsme z kempu a došli na chatu jménem Vihren ve výšce 1950 m n. m. Odtud jsme se podívali na značku, kde bylo napsáno: „Vihren 3 hodiny“. Trochu mě to vyděsilo, pravda, ale na cestu jsme se přeci jen vydali. Světe div se, lezli jsme pořád do kopce. Musela jsem dělat stále nějaké přestávky. Bolela mě stehna, byla jsem zadýchaná, z okolní přírody jsem nic neměla. Asi tak v polovině jsem řekla T., že už dál nejdu. Že mě to neláká, že z toho výletu nic nemám, jen bolesti hlavy a bolesti stehen. Jdu tak jen na výkon, ne však na požitek z krás pohoří Pyrin. T. se mě snažil přemluvit, ale marně. Byla jsem tvrdohlavá. Možná i díky tomu, že jsem se opravdu necítila dobře a vidina toho, že jsem teprve v polovině, a to v té příjemnější, mi moc nepřidávala. Ale začala jsem vnímat, že na horu musím vyšlapat. Že je třeba, abychom tam s T. došli – až na samotný vrchol. Že je to další úkol. Říkala jsem si, že to snad není možné. Takový úkol? Proč bych měla lézt až nahoru? Chtěla jsem to vzdát. Musela jsem to v sobě chvíli zpracovávat. Nakonec jsem vyrazila směr vrchol. Plna odhodlání, že úkol splním! To jsem si dala. Ale vylézt jsem tam prostě musela.

Pohled z vrcholu Vihren

Byl to zvláštní pocit. O to zvláštnější, když jsem i na samotném vrcholu viděla ovčí bobky. Tak ovce sem šplhají a já bych to byla bývala vzdala? Cesta nahoru nám trvala opravdu 3 hodiny. Teď ještě zpáteční cesta.

Cesta nahoru byla sice náročná – na dech, na nohy, ale cesta dolů? Myslela jsem, že tam budu muset zůstat. Již v polovině klesání mě začala bolet kolena, možná i dříve. Byla to nesnesitelná píchavá bolest. V tu chvíli jsem si říkala, že bych raději lezla zase nahoru. Ale potřebovala jsem se dostat dolů. Na vrcholu jsme se potkali se třemi horaly z Čech. Byli to staří pánové, kteří měli na zádech krosny a v očích jakousi jiskru, která prozrazovala, že i když mají obličej povadlý únavou, těší se na další cestu, která se před nimi vinula. Když tvrdili, že jdou pěšky z pohoří Rila (kam jsme později my měli namířeno – ale karavanem), řekla jsem si, že před nimi nemohu vypadat jako nějaký lenivý „městský“ typ. Vzmužila jsem se a bolest kolenou jsem se snažila překonávat. Byla jsem docela nabručená, když staříci – páni horalové z Čech – nás po nějaké době sestupu z vrcholu předběhli. Připadalo mi, že jsou to kamzíci a ne staříci. Pak jsme je zase došli, předešli a po nějaké době naší chůze nás opět jeden ze staříků začal dohánět. A ve výsledku nás zase předběhl a byl dole dříve než my. Co se dá dělat.

Dole v údolí chata Vihren

Od chaty jsem málem ani nechodila a staříky čekal další pochod – kdo ví kam. Uvědomila jsem si, že se horalem asi nikdy nestanu. Stačilo mi nést můj vlastní batoh, stačilo mi být 6 hodin v pohybu. Víc ani ránu. Ten den jsem však překonala sama sebe. I když jsem si okolní přírody moc neužila, vrchol byl impozantní (být v mracích) a já byla šťastná, že jsem to zvládla a nevzdala to.

Další den nás čekala cesta kolem sedmi ledovcových jezer. Kolena bolela, stehna bolela. Ale já šla. Sice místy se slzami v očích, ale nakonec jsem to rozchodila.

3. část: Výprava do Bulharska z pohledu T.
 

Duchovní komunikace před výpravou, 6. 7. 2014:
 

T:  Přírodo, prosím, co bych dnes měl vědět? Zajímá mne výprava do Bulharska, jaké jsou zde pro mne úkoly, jaká je má úloha na této výpravě?

Příroda:  „V minulosti jsi byl na území dnešního Bulharska přítomen v jiných zrozeních. Vnímám to tak, že jsi tu dokonce byl jako mimozemšťan. Tvá úloha je jasná, pomoci svojí přítomností vyčistit další úseky přírody, rozvázat vazby z minulosti. A to vlastní vazby i ty společné s dalšími účastníky výpravy. A mimo to si také zájezd užít. Přijde vhodný čas a dozvíš se víc.“­­­­­­­­­­­­­­­­­

­

Kamenný les u Devnje

21. 7. 2014

Byli jsme tam za velkého poledního parna a tam jsem se také poprvé spálil. Slunce v Bulharsku žhne úplně jinak. Měl jsem tam zvláštní pocity tajemna. Návštěva tohoto kamenného lesa byla pro mě opravdovým zážitkem. Měl jsem pocit, že jsem neměl přímo něco společného s tímto místem, ale je mi něčím blízké a velmi mě zajímá. Často jsem na něj myslel.

Duchovní komunikace ke Kamennému lesu, 22. 7.:

T: Síly Světla, Karmy a Přírody, prosím, co bych měl vědět o „Kamenném lese“, který jsme navštívili? Mám s ním z minulosti nějakou spojitost? Velmi mě zajímá, jak vznikl, o co jde?

Osobní Karma:  „Určitou roli jsi tu sehrál, ale tentokrát to nebyla ta hlavní a nejvíce zatěžující z karmického hlediska. Každopádně toto místo už nutně potřebovalo někoho, kdo by spustil jeho očistu, a vy jako světelná skupina 4 lidí na NDC jste byli tím článkem.“
 

Pláž Silistar 

25. 7.  

Mezitím, co se o pláži Silistar šířily zvěsti jak je to tichá a opuštěná pláž, se tam nahrnuly davy lidí, kolem vznikly divoké kempy, parkoviště a přímo na pláži hospody a bary. Všude plno lidí. Přesto tam jdeme, protože jsme tam měli určitý duchovní úkol. M. tam měla svůj osobní úkol spojený s očistou Černého moře.

Cestou z pláže Silistar nás kontrolovala vojenská policie, byli jsme blízko tureckých hranic. Na sklonku dne jsme našli kemp Delfín, před městem Achtopol.
 

26. 7.

Ráno jsme vyrazili na pláž Mouth of Veleca River, kde jsme strávili největší dopolední a odpolední parno. Radek už vypadá jak Ind. Zajímavostí zde bylo, že na jedné straně jsme se koupali v moři a na druhé straně pláže v čisté sladké řece. Přitom mezi nimi bylo jen asi 50 metrů.

Při hledání dalšího místa k přenocování, jsme narazili na zajímavé místo mezi Sinemortsem a Carevem, kde byly na pláži, pod místem našeho parkování, kamínky a balvany tmavě zelené barvy. Jeden velký kus zanořený do kamenné pláže nápadně připomínal kosmickou loď. Tady jsme strávili noc a další den jsem tu zažil nejlepší šnorchlování z celé výpravy, protože tady byl bohatý podmořský život, mušle, škeble, rokliny a kameny. Tady se také kolem našeho auta potloukaly krávy, které se tu pásly a dost zvonily, protože měly na krku pověšené zvony.
 

Duchovní komunikace z 26. 7.:

T:  Přírodo, prosím máš pro mě nějaké informace?

Příroda:  „Co se týká vaší výpravy, sehráváš teď důležitou roli opory a podpory a na svůj úkol v rámci této výpravy ještě čekáš. Jak správně tušíš, bude se to týkat hlavně pohoří Pyrin, kde jsi v minulosti sehrál určitou roli. Nyní se tím nezabývej a soustřeď se na přítomnost a podporu tvých blízkých. Máte i svůj společný úkol.“

27. 7. 

Po mém šnorchlování jsme se začali balit. Vrátili jsme se na pláž Mouth of Veleca River. Vnímal jsem to jako rozloučení s mořem spojené s koupáním v řece. Potom jsme se vydali do vnitrozemí, na bulharská pohoří.

Začáteční den cesty do vnitrozemí byl náročný, cesta vedla přes přírodní rezervaci Strandža. Silnice, po které jsme jeli, byla v dezolátním stavu, díry v asfaltu, kaluže tak velké, že jsme si nebyli jisti, jestli tam nezapadneme s celým karavanem. Cesta, dlouhá asi tak 60 km trvala 6 hodin. Rezervace na nás dýchla atmosféru pralesa, velký kus zeleně, kde skoro nepotkáte živáčka. Když jsme se nacházeli zhruba uprostřed, tak na jakoukoliv stranu bylo asi 30 km hustých lesů. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kdy bude konec. Až o půl desáté večer jsme odtud vyjeli a zrovna nás kontrolovala policie. Zastavili jsme na odpočívadle u restaurace. Tady jsme také strávili noc. Měl jsem pocit, že je potřeba rezervaci Strandža zadat do očisty.
 

Pohoří Rodopy

28. 7.

Ráno jsme vyrazili směr město Kardžali. Čekalo nás pohoří Rodopy. Mezi vesnicemi Zornica a Stremci jsme se zastavili u zajímavých útvarů - Kamenných hřibů. Bylo to neuvěřitelné, kamenné útvary vyšší než člověk, tvarem i barvami podobné houbám. Připadal jsem si jak někde ve Středozemi z románů J.R.R. Tolkiena. Navíc kolem dokola krásné výhledy na zalesněné kopce, čistý vzduch, Slunce.

Po cestě dál nás čekala zastávka u ruin dávného lidského sídla jménem Perperikon, kde některým z nás nebylo dobře. Bylo třeba toto místo zařadit do očisty a nakonec jsme odtud měli všichni zaháknutou temnou duchovní bytost. Kolem se potloukala stáda koz.

Naše další zastávka byla u tzv. Kamenné svatby. Jedná se o kamenné útvary různě vysoké, kde jsou i dvě jakoby postavy stojící vedle sebe jako svatebčané. Nachází se blízko města Kardžali, do něhož jsme poté dorazili.

Odtud se vydáváme hledat místo, kde přespíme. Jako nejlepší se nám jeví možnost zastavit někde u jezera Kardžali. Po nějaké době hledání správné cesty a ježdění po úzkých asfaltových silničkách, serpentýnami, kolem hor a kopců jsme pod sebou jezero uviděli. Byla to krásná scenérie Slunce, hor a jezera úplně dole.

Když jsme sjeli k jezeru, stál tam větší dům, připomínající penzion. Napadlo nás se tam zeptat, jestli bychom tam mohli zaparkovat a povedlo se. Strávili jsme tady noc, koupali se v jezeru.

Pohoří Pyrin
29. 7.

Ráno vyrážíme směr pohoří Pyrin, cestou jsme zastavili a nasbírali si pěkné kameny. Cesta byla také docela náročná. Jeli jsme celý den a urazili něco kolem 250 km. Večer jsme dorazili na odpočívadlo pod vrcholem hory Vihren.

Duchovní komunikace z 29. 7.:

T: Přírodo nebo Osobní karmo, prosím, co bych měl vědět o pohoří Pyrin, kde se právě nacházíme. Jsou tu pro mě nějaká obzvlášť důležitá místa? Jaký význam měla tato oblast pro mě v minulých životech?

Příroda:  „Tato oblast má velmi silné energie sama o sobě, také má ale na mnoha místech zkažené prostředí od dramatických událostí, které se tady v minulosti odehrály. Je tedy potřeba Vás bytostí jdoucích po NDC, abyste pomohli s rozběhnutím prvotní očisty a přinesli do této oblasti čisté energie. Je důležité vnímat přicházející impulzy a včas reagovat, pokud bude důležité se některým místům vyhnout.“

Osobní Karma: „Není náhoda, že jsi tady v tento čas a v tuto dobu. V minulosti jsi opravdu byl mezi mimozemšťany, kteří používali mezidimenzní portály vedoucí právě sem do pohoří Pyrin. Dalo by se to přirovnat k vašemu seriálu Hvězdná brána.“

Vrchol Vichren a pohoří Rila

30. 7.

Ve středu ráno, jsme se sbalili a vyrazili směr vrchol Vichren (Vihren). Čekalo nás asi 1000 metrů převýšení. Chvíli po tom, co jsme vyrazili, nás uchvátily velké borovice ve výšce kolem 2000 m. n. m.

Po cestě se naše skupina spontánně rozdělila a já s M. jsme pokračovali sami. M. ještě po cestě svedla vnitřní rozhodování, jestli jít se mnou až na vrchol či ne. Já jsem byl rozhodnutý, cítil jsem, že tam mám jít. Nakonec jsme šli odhodlaně spolu. Po cestě jsme si dělali časté krátké přestávky na jídlo a pití. Na vrcholu jsme nějakou dobu odpočívali a kochali se. Mraky projížděly skrze vrchol i nás. Když jsme seděli na vrcholu, přišli tam horalové, Češi, kteří šli pěšky z pohoří Rila vzdáleného 80 km.

Když jsme dorazili zpět k autu, chvilku jsme si oddechli a jeli směr pohoří Rila.

Večer jsme se po cestě ještě podívali k Rilskému klášteru, Věra vnímala, že tam má jít. Mně i M. nebylo z tohoto místa dobře, tak jsme zůstali u auta. Už za tmy jsme našli benzínovou pumpu poblíž města Dupnica, kde jsme přenocovali.
 

Duchovní komunikace z 30. 7.:

T: Přírodo, prosím, jaký význam měl náš dnešní výlet na vrchol Vihren, pro oblast pohoří Pyrin a přírodu v něm? Co se tu odehrálo? 

Příroda:  „Ano, teď už je situace úplně jiná než včera večer. Není náhoda, že to dopadlo tak, že jste s M. šli na vrchol spolu sami dva. Měli jste tu určité úkoly. Přinesli jste sem čisté energie vysoké frekvence, energie Nové duchovní cesty. Tím jste pomohli nastartovat očistný proces. Energie teď mohou pracovat z části samy a vymývat toto místo a postupně pohoří celé. M. jako by sem přinesla sílu vody, oceánu. Ty, jako bytost, která zde v minulosti měla co dočinění se zneužíváním sil čisté přírody, jejích silných duchovních energií, k vlastním účelům a potřebám, jsi teď pomohl rozpustit část této negativní energie svojí přítomností. Energie si pracovaly samy, i když jste mnoho nevnímali a vědomě nic nedělali. K této očistné akci jste si vybrali příhodné místo, protože právě z nejvyššího vrcholu se mohou energie nejlépe rozšiřovat do okolí. Bude vhodné ještě toto pohoří také zařadit do očisty.“

31. 7.

Vstávali jsme brzy, abychom stihli najít lanovku k sedmi ledovcovým jezerům. Lanovka se nachází u města Sapareva Banja. Kupodivu, nebyly k ní žádné ukazatele. Někde jsme se zeptali a místo nakonec našli. Výlet byl také krásný, až na to, že mě celý den bolela hlava, měl jsem pocit, že se čistil předešlý den. Byly tady nádherné výhledy a přírodní scenérie. Kolem půl druhé jsme byli zpět u auta a zrovna, když jsme zabouchli dveře od karavanu, začalo lít jako z konve a létaly blesky. Po tomto výletu už regulérně započala cesta domů.

U cesty jsme zastavili pro med a pan prodavač nám dal i nějaké ovoce navíc. Měli jsme docela dobrý čas, tak jsme zastavili ve městě Pernik, kde jsme zašli do restaurace. Po večeři jsme vyrazili do Srbska.
 

1. 8.

Přespali jsme u benzinky ještě v Bulharsku a ráno vyrážíme. Od Srbska už byly jen dálnice, takže se jelo fajn. Večer jsme dorazili domů, a tím skončila naše výprava po Bulharsku. Byl to pro mě velice silný zážitek, který se jen těžko slovy popisuje. Je to něco, co v člověku zůstane na celý život.