Správný vztah k sobě je podmínkou světelné evoluce

Text připravila k publikování a vložila na web Marie Holoubková

Práce, aktivita, činnosti a naše vlastní hodnota. Jak tato témata spolu souvisejí?

Mnohdy jsou tyto oblasti nevyvážené. A existuje mezi nimi souvislost.

Přitom vztahem k sobě vše začíná. Vše je jím ovlivňováno. Jak?

K činnostem, k aktivitě, k práci můžeme přistupovat s různými nastaveními, přístupy. Vnitřními pohnutkami.

Pokud nemáme vztah k sobě optimálně vyladěn, odráží se to v našich postojích. Můžeme pak brát určité činnosti jako prostředek k dosažení vlastní hodnoty. Nebo i jako útěk sami před sebou.

Jak podpořit sám/a sebe formou podpory svého Vnitřního dítěte.

Snaha o vyladěný postoj sám k sobě

Dost často jsme zvyklí sami sebe jen „používat.“ K nějakému cíli, k práci. Ty cíle mohou být ušlechtilé, ale je potřeba se snažit o vyladěný postoj sám k sobě. Kdy o sebe také pečujeme. A to jak hmotně - odpočinkem, výživou, relaxací, sportem, kosmetickou péčí, atd. Tak i po duchovní stránce - duchovní komunikací, vstřebáním situací a náznaků, vyhodnocením, zamyšlením...

Na své potřeby se často příliš neohlížíme, teprve se to učíme. A tělo nám to dává různě najevo. Psychickými nebo fyzickými problémy.

Jsme hnaní k neustálým činnostem, k práci.
(A naopak, jsou i situace, kdy do činností nejdeme, vyhýbáme se jim, právě proto, abychom zabránili zklamání ze sebe. Abychom nemuseli čelit myšlenkám, že to nezvládneme atd.)

Proč? Mnohdy proto, abychom zvýšili svou vlastní hodnotu, před sebou, před ostatními. Ukázali, jak jsme dobří, co vše jsme zvládli. Vnitřně jsme mnohdy přesvědčení, že to vypovídá o naší hodnotě.

Naopak, když některé věci nestihneme, cítíme se zbytečně rozmrzele, máme pocity viny, destrukce vůči sami sobě, nemáme se rádi, opovrhujeme sebou, shazujeme se, necítíme se dost dobří, cítíme, že nejsme něčeho hodni - ztrácíme úctu sami k sobě…

Vztah k sobě je potřeba mít bezpodmínečný. Stejně jako vztah k dítěti. I když je nemocné, nemůže podávat výkony, chodit do školy, něco se mu nepovedlo atd., jsme mu oporou a máme ho rádi. Pomůžeme mu vzchopit se, poučit se, nabrat síly a zvládnout to příště lépe. Toto téma je rozebíráno např. v knihách Louise Hay.

Je velmi nápomocné uvědomit si

Proč dělám určité činnosti?

Protože se to očekává? Abych měl/a dobrý pocit ze sebe? apod.

Nebo proto, že mám dobrý vztah sám k sobě. A proto ty činnosti udělám. Věnuju práci i odpočinku adekvátní čas.

Příklady:
Uklidím si, protože harmonie v okolí mě podporuje.
Vyrobím si toto, protože mi to dělá radost.
Pracuji na projektu, protože mi dává smysl. Přináší mi radost. Pomáhá/podporuje další i mě.

Se vztahem k sobě souvisí i umět říci NE

Pokud ukážu, že si vážím vlastního času, mám své hranice, má hodnota se tím zvyšuje. Nikoli obráceně.

Pracovat a být neustále k dispozici, na vše odpovědět ANO, nejen ničí mě, dělá ze mně v důsledku otroka a sluhu, podrážděného, unaveného člověka, který si nedokáže zajistit také své vlastní potřeby… Ale může brát kreativitu a vlastní aktivitu i ostatním. Je potřeba uvědomit si tu rovnováhu.

Je snazší chtít po druhých okamžité zajištění našich potřeb. Druzí to po nás též mohou často vyžadovat. Ať už jde o přátele, rodinu, zákazníky, šéfa. Každý má možnost své potřeby vyjádřit. A pokud se potřeby naše a druhých neshodují, zůstává na nás, zda této „hře“ dáme prostor svým přístupem. Zda na ni kývneme.

Anebo zda si vytvoříme nové důstojné hranice. Kdy lze najít optimální řešení pro všechny strany. A přitom nikomu nebrat základní potřeby, prostor.

Čím víc uhýbáme a vychylujeme se na jednu stranu, tím větší prostor k vychýlení dáváme i druhé straně. A tím její vychýlení nevědomky podporujeme.

Dobrý pocit z odvedené práce a sám ze sebe

Dalším faktem je, že dokončení činnosti, intenzivnější pohybová aktivita, a další adrenalinové, nebo jinak pro nás zajímavé aktivity, to vše vyplavuje v těle tzv. „hormony štěstí“. (Endorfin, serotonin, ale i dopamin a melatonin.) Ty mají vliv na dobrou náladu a psychickou vyrovnanost. To znamená, že dobrý pocit z odvedené práce souvisí i s příslušnými hormony. A také s dobrým pocitem sám ze sebe.

Ale toto by nemělo převážit nad bezpodmínečným vztahem k sobě.

Jak to mohu poznat?
Cítím radost z určité činnosti nebo ji dělám „jen proto, aby už byla hotová“?
S jakým pocitem do činnosti vstupuji? Těším se na ni nebo už ji chci mít za sebou?
Čekám na konečný pozitivní pocit až po dokončení činnosti nebo mě provází i při ní, během ní?

Velké množství udělané práce by nemělo pouze zajištovat dobrý pocit sama ze sebe. I příprava na činnost a činnost samotná by měly přinášet radost. V tom se odráží vztah k sobě.

I v tomto směru se můžeme novému přístupu naučit. Umět si pocity radosti správným přístupem k sobě a k činnostem zajistit.

Namísto otráveného pocitu si zkrátka říci, že nechci následující čas trávit v negaci. Daná činnost pak neodsýpá. Vytvářím kolem sebe nepříznivou atmosféru a v té se nedaří, věci váznou.

Pokud si naopak řeknu, že jdu do této činnosti s radostí, protože např. mi přinese harmonii, podpoří mě, pak vytvářím pozitivní atmosféru. A v té se věci daří lépe, odsýpají, mám z nich radost. Na výsledku je to znát. Navíc trávím čas s dobrým vztahem sám/a k sobě, když si nezařizuji pobývat v negacích.

Extrémy:
- Někdo pomáhá pořád, potřebuje pořád něco dělat, protože pak se cítí platný, hodnotný, potřebný…
- Někdo má vztah sám k sobě nevyrovnaný, proto od sebe utíká. Neustále potřebuje něco dělat, nevydrží v klidu sám se sebou. Není mu se sebou dobře. A potřeboval by to řešit.

V obou případech je důležité zajištovat si pozitivní hormony, prožitky, vnitřní harmonii nejen z dokončených vnějších činností nebo z bezpočtu zážitků. Kdy jsme pak na činnostech a zážitcích „závislí“ a bez práce vlastní hodnotu ztrácíme.

Dobrý vztah k sobě znamená umění vyvážit klid, čas sami se sebou a aktivitu. Aktivita, kterou děláme, by měla vycházet ze vztahu sám k sobě: Toto dělám, protože se mám rád.
Nikoli obráceně: Musím udělat to a to, abych se měl rád.

Správně volená aktivita může náš vztah sám k sobě prohlubovat. (Sport, koníček…) Protože nás posouvá vnitřně, díky ní poznáváme sami sebe, učíme se přijímat atd.

Následný klid, čas sám se sebou, umožňuje zpracovat prožité, ukotvit nové poznatky, dovednosti. Zvnitřnit si je.

Zajištovat si pozitivní pocity správně nastaveným vztahem k sobě. Radostmi, věcmi, které nás baví. Podporou sebe. Odpočinkem. Uvolňováním bloků. Vyrovnáváním se s různými situacemi, lidmi z minulosti…

Nutnost klidových přestávek

Tuto nerovnováhu podporuje i nastavení naší doby. A také to, že lidi běžně nikdo neučil, jak si mají budovat pozitivní vztah sami k sobě a jak je to v životě zásadní.
Výstižně to vystihují následující úryvky z knihy Lothara Seiwerta – Simplify your time - Konečně mít čas:

Str. 81-2:

Současná doba nás udržuje „jako bychom museli stále být ve stavu vysokého napětí a nesměli jsme si dopřát pauzu k nádechu.

Přes všechny sliby moderní společnosti o tom, jak nám dává právo na sebeurčení, svobodu a volný čas, jsme ve skutečnosti otroky hodinového plánu, který jsme si nevybrali. A dokonce i o prázdninách, víkendech a svátcích cítíme nutkání dohnat, co jsme nestihli během pracovních dní. Je potřeba něco podniknout s rodinou, setkat se s přáteli, jít do kina, zasportovat si…“ (Podívat se tamhle, vidět tohle, zažít něco nového…) „Nakonec jsme stejně vystresovaní jako v práci a divíme se, proč vnitřní klid ne a ne se dostavit.

Člověk je skutečný tahoun. A ještě více - ve srovnání se zvířaty strávíme v zaměstnání minimálně dvakrát více času. I pilné včelky a mravenci využívají k práci sotva 20 procent života. Přiznejte se, kolik procent je to u vás?“

Pracovat, dělat smysluplné věci, je velmi důležité, ale potřebujeme více plánovat. Mít rozvržený den. Aby byl prostor i pro nás, odpočinek, rodinu…

Plánovat, ale zároveň mít prostor i pro kreativitu.

„Volná chvíle je jako vzácná rostlina nebo koření. Mnohem častěji slýcháme o stresu, výkonu, nejvyšším nasazení. Skutečně vydechnout, nechat duši jen tak se toulat dnes není snadné, protože přes stížnosti na chybějící odpočinek si zrychleného života v podstatě užíváme. Rychlé tempo nám dává zvláštní pocit dráždivého neklidu a štěstí. Chováme se tak trochu jako závislí – neustále hledáme nové podněty a vzrušení.“

Jde vlastně o podobu stresu, o vyplavování hormonů. Adrenalin se uvolňuje při stresu, podnětech - následně se vyplavují uvolňující hormony, které situaci v těle dorovnávají. A způsobují nám pozitivní pocity euforie. Tělo jejich vyplavení vyžaduje, hledá.

„Máme nekonečně mnoho možností, můžeme toho nekonečně mnoho prožít, a proto si myslíme, že by bylo mrhání časem jen tak se zastavit a vydechnout. A když už se rozhodneme nic nedělat, přepadnou nás abstinenční příznaky. Pro člověka navyklého být ve stavu napjatého vzrušení je těžké zničehonic se uvolnit a oddat se lenošení a zahálení.

Přitom chytání lelků je všechno, jen ne luxus plýtvání. Při neurobiologických experimentech zjistili odborníci zabývající se výzkumem mozku, že volné chvíle nutně potřebujeme ke zpracování permanentně útočících informací. Tyto klidové přestávky využívá mozek k tomu, aby přeorganizoval sítě nervových vláken a správně zařadil vše prožité.“

Někteří filosofové, básníci, spisovatelé, umělci a vědci v minulosti pochopili, že kreativní můžeme být jen mimo dosah ruchu všedního dne. Když občas vysadíme a neustále se do něčeho netlačíme. Některým se například nové objevy vyjevily ve snu.
„I Albert Einstein věděl, že „síla spočívá v klidu.“
 

Zkrátka jde o to, abychom mozek na chvíli vypnuli, naučili se přijímat impulzy od Spojených Sil Světla, naslouchali svému nitru - intuici, doplňovali zásoby energie (nejen fyzicky, ale i psychicky), dokázali se lépe vyrovnat sami se sebou, zpracovat těžké události, najít vnitřní harmonii, ale i přijmout nové nápady, vize, poslání…

Potřebujeme umět být sami se sebou, v klidu. Pomocí odpočinku v přírodě. Prostřednictvím vnímání, co se kolem mě děje (pozorování ptáků, poslouchání zvuků…) apod. Pak mohu i snáze duchovně komunikovat, pročistit si hlavu, utřídit myšlenky a přijmout nové.

Str. 80:
„Zahálka a nicnedělání bylo ocejchováno jako neproduktivní a jalové. V éře internetu by pravděpodobně Aristoteles a kolegové hned po ránu vyskočili z postele, nastartovali laptop a hned začali vyřizovat e-maily a poslouchat vzkazy v hlasové schránce mobilu.“

Jak dále podpořit vztah sami k sobě?

Poprosit Spojené Síly Světla o podporující energie

Co dělat, když se nám obnaží z minulosti nepříjemné situace, nebo se dějí nepříjemné situace v současnosti, máme propady, strachy, úzkosti apod.?

Mně pomáhá poprosit Spojené Síly Světla o energie, které mě podporují, vylaďují, harmonizují, pomáhají mi zůstat v klidu, vše optimálně zvládnout. Vnímat, že jsou se mnou. A že i když je situace náročná, vedou mě pomocí impulzů přesně tudy, kudy potřebuji, abych se posunula, naučila se nové věci, poznala pravdu o sobě, svých postojích, podvědomých předsudcích.

Vnitřní dítě

Dalším důležitým tématem v této souvislosti, o kterém mluví ve svých knihách například Louise Hay a Shakti Gawain, je podpořit sám/a sebe formou podpory svého Vnitřního dítěte.

O čem je ten dnes už široce známý a používaný koncept Vnitřního dítěte?

Láska k dítěti uvnitř

Louise Hay – kniha Síla je ve vás
9. kapitola, str. 89 ve starém vydání:

„Pokud se nemůžete přiblížit ostatním, je to proto, že nevíte, jak být nablízku vlastnímu vnitřnímu dítěti.
Dítě ve vás je vyděšené a trápí se. Pomozte mu.

Jednou z hlavních otázek, kterými se potřebujete začít zabývat, je uzdravení zapomenutého dítěte v našem nitru. Většina z nás totiž ignorovala své vnitřní dítě příliš dlouho.

Bez ohledu na věk, každý z vás má v sobě malé dítě, které potřebuje lásku a přijetí. Každá žena, i když je třeba velmi samostatná, má v sobě malou holčičku, která je velmi křehká a potřebuje pomoc. A každý muž, i když může být drsný chlap, má v sobě malého chlapce, který touží po teple a něžném objetí.

Každé věkové stadium, kterým jste prošli, je ukryto ve vás – ve vašem vědomí a paměti. Jako děti jste měli tendenci věřit, že něco není v pořádku s vámi, kdykoli se vyskytly nějaké problémy. Děti si mnohdy vytvářejí představu, že kdyby dokázaly jednat správně, rodiče nebo kdokoli jiný, by je měli rádi, nebyli by je a netrestali.

Takže kdykoli dítě něco chce, a nedostane to, nabude dojmu, že není k ničemu a že je nějak vadné. A jak stárneme, začínáme určité části vlastní osoby odmítat.

V tomto bodě našeho života – právě teď – potřebujeme začít dosahovat integrace a přijmout všechny součásti vlastní bytosti – tu, která prováděla nejrůznější hlouposti, tu, která vypadala směšně nebo se bála, i tu, která byla velmi bláznivá a nezvládnutelná. Prostě všechny.

Domnívám se, že se často jaksi vypneme nebo přestaneme určité věci vnímat, zhruba kolem věku pěti let. Učiníme toto rozhodnutí, protože máme dojem, že je s námi něco v nepořádku a s tím dítětem už nechceme mít nic společného.

Máme v sobě i část rodičovskou. Máte v sobě dítě i rodiče a většinou to bývá tak, že rodič dítě téměř bez ustání napomíná. Když budete naslouchat svému vnitřnímu dialogu, můžete to napomínání slyšet. Uslyšíte, jak vám rodič říká, co děláte špatně, nebo že nejste dost dobří.

V důsledku toho pak začínáme vést sami se sebou válku a kritizujeme se přesně stejným způsobem, jakým nás kritizovali rodiče. „Jsi trouba. Nejsi k ničemu. Neděláš to správně. Zase špatně!“ Stane se to chronickým, návykovým vzorcem. Když dospějeme, většina z nás toto dítě uvnitř buďto zcela ignoruje, nebo je kritizuje týmž způsobem, jakým jsme bývali sami kritizováni. Pokračujeme v tom schématu stále dokola….

Není divu, že si sami neustále říkáme Ne nebo Měl bys. Reagujeme na ty staré nahrávky. Ale jedná se pouze o nahrávky, není to realita vaší bytosti. Není to skutečnost vaší existence. Jsou to jen pásky, které si nosíte v sobě a které mohou být smazány nebo přehrány.

Pokaždé, když si řeknete, že máte strach, uvědomte si, že to je dítě, kdo se bojí. Dospělý se nebojí, a přesto dítěti nepřispěje na pomoc. Dospělý a dítě potřebují vytvořit vzájemný vztah. Mluvte spolu o všem, co děláte. Vím, že to může znít trochu hloupě, ale funguje to. Ujistěte dítě o tom, že ať se stane cokoli, nikdy se k němu neobrátíte zády ani mu neutečete. Vždycky při něm budete stát a budete je mít rádi….

Zjistila jsem, že práce s vnitřním dítětem pomáhá uzdravovat rány a bolesti z minulosti.“

To dítě uvnitř nás, tedy my sami, potřebuje vlastní podporu od sebe sama.

Proto v náročných situacích v současnosti, nebo i při vyplavení situace z minulosti, mi pomáhá mluvit sama k sobě jako k malému dítěti, které potřebuje povzbudit.

Říkám si: „Neboj se, to vše zvládneme spolu. Vím, že máš strach, je toho hodně, ale pojď, dej mi ruku, půjdeme spolu krok za krokem a společně to zvládneme.“

Prožívám vztek, není mi dobře sama se sebou, nejsem zrovna naložená… To nevadí. Obejmu to dítě (sama sebe), podám mu ruku, pohladím ho, nechám ho si ulevit, vypustit emoce a v objetí sama se sebou nabývám zpět rovnováhu. Mluvím k sobě, držím se v náručí, konejším se, dělám to, co sama od sebe potřebuji.

Říkám sama sobě: „Něco se ti nepovedlo? To se stává. Pojď, společně najdeme řešení, jak to napravit, zvládnout příště lépe…“

Takto se mi podařilo zpracovat i některé události z minulosti. Kdy člověk ze sebe vypustí strach, obavy, pocit samoty, že vše musí zvládnout sám. A mnoho dalšího, co se může v našich emocích a prožitcích objevovat.

S vědomím vlastní síly a klidu bytost dokáže vnitřně lépe pochopit druhé, odpustit, zpracovat své vlastní emoce. Nahradit je novými, pozitivními. Například vědomím, že jde pouze o určitou etapu.

Protože nakonec, i u metody Mental Healing (viz články hlavní řady č. 90) nebo jiných způsobů zpracování starých emočních bloků, jde hlavně o vypuštění nashromážděných negativních emocí. Které se navíc opakovaně spouštějí při podobných nepříjemných událostech v současnosti. V jakékoli situaci, kdy nemáme jistotu. A hromadí v nás další strach, vztek apod.
Když si uvědomím tu svoji prvotní emoci v minulosti a dám sám sobě tu jistotu – houpu sám sebe, vezmu za ruku to ustrašené vnitřní dítě a řeknu mu: „Spolu to napravíme, jsem tu s tebou,“ apod., tak se rozplývá pocit strachu. A stará emoce se uvolní. Cítím pak klid a stabilitu.
Když tyto emoce vypustíme a nahradíme je pozitivními, postupně se v podobných situacích obvyklá emoce již spustí buď v daleko menší míře, abychom pak vědomě mohli zvládnout reagovat jinak, lépe. Anebo se automatická emoční reakce již nespustí. A to nám může změnit dnešní vztahy s lidmi v našem okolí.

V obdobné situaci poté už nemám pocit, že musím změnit tu situaci, jinak se z toho nedostanu. Jde o to navodit pocit klidu a pocit, že to zvládnu, že je to v pořádku. Jsem sám sobě oporou a Spojené Síly Světla jsou mi oporou. Jen vypustím danou emoci a vidím, že se nic neděje. Že se to zvládne, posune.

Získám tím jistotu sám v sebe a ve Spojené Síly Světla. Ať se mi stane cokoli, vím, že sám za sebou stojím, sám sebe podporuju, a mám podporu Spojených Sil Světla. Nepotřebuju se spoléhat na někoho zvnějšku, že mi dá tu jistotu, že mě zbaví toho stresu.

Když se mi dál v životě děje něco nepříjemného, už vím, že je to sice náročné, ale já sám sebe podpořím. Nečekám, že se zvnějšku něco stane. Až někdo druhý něco udělá. A zbavím se tak nejistoty, strachu a stresu.
 

Situace z počátku tohoto života

Někdo to řešil už před narozením – jako dítě v břiše vnímal například, že rodiče se pomalu rozcházeli. Jiný řeší zpětně problematickou situaci z prvních tří let svého života. Jde o situace, které nejde „přepsat“ například pomocí rozhovoru v Mental Healing, že proběhly jinak. Protože v tom raném dětském vývojovém období člověk ještě nemohl s lidmi kolem konverzovat, jasně slovně komunikovat.

Je potřeba uvědomit si, že ta situace byla nějakým stylem naplánovaná. Ale tak, abych to zvládl/a. Uvědomit si podporu Spojených Sil Světla. Naladit se na Síly Světla - ta síla tam je, máme ji v sobě. Uvědomit si, že cílem dané situace bylo být ve Světle, ne jít do Temna - to je základní princip evoluce. Měl/a jsem to proto, abych to zvládl/a. A abych zvládl/a i další situace v budoucnu. Pak má člověk vnitřní sílu.

Příklad:
Spouští se mi tendence vyčítat něco rodičům, být na ně naštvaný. Proč se mi to spouští? Zjistím, že z doby krátce po narození ve mně zůstala uvnitř výčitka. Naštvanost, že rodič nebyl silnější, nezvládl to lépe, a proto jsem měl/a svou situaci tak obtížnou. Rozhovor s rodiči na hmotné rovině, pokud ještě žijí, nebo i rozhovor formou Mental Healing, mi přitom nedává ten pocit jistoty sám v sebe.
Tak si promluvím se svým vnitřním dítětem - ve stylu: „To zvládneš. Já tě tady pochovám. Síly Světla tě podpoří. Ta situace není náhoda, posílí tě….“
Vidím pak následně v situacích v současnosti, že jednám jinak. Přestává mi naskakovat ta stará tendence k výčitkám. Zásadně to některé věci v mých vztazích posune.


Pomáhejme sami sobě. Být sami se sebou v rovnováze je jedna z nejsilnějších věcí vůbec.

Podporujme vztah sami k sobě. Je tím nejdůležitějším a určuje, jaké budeme mít vztahy s ostatními lidmi.

Duchovní komunikace z 5/2021:

PN: Spojené Síly Světla, prosím máte k tomu pro mě ještě nějaké informace?

Sféra Evoluce: „Hezky jsi to shrnula.

Vztah k sobě je podmínkou zdárné evoluce. Protože pokud nemáte sami sebe na 1. místě – zdravě, ne ve smyslu ega, pak je to pro bytost dlouhodobě neudržitelný osobní vývoj.

Evoluce vlastní bytosti znamená se měnit, vyvíjet, zlepšovat. A zbavovat se toho, co v rámci evoluce dané bytosti není prospěšné, co ji neposouvá vpřed. Upravovat, přizpůsobovat. Adaptovat se na nové podmínky.

Správně nastavený vztah k sobě vás vede ke světelné evoluci, která je udržitelná i v rámci celosvětového vývoje. A svým příkladem pomáháte druhým též ke správnému nastavení vztahu k sobě, a vztahu k druhým.“
 

Tip: Slova si též lze říkat v první osobě: „Jsem ráda, že jsi tady. Znamenáš pro mě moc.“…
 

Přivítejte dítě

Louise Hay – kniha Síla je ve vás
str. 158 ve starém vydání:

(„Položte si ruku na srdce. Zavřete oči. Zkuste vnitřní dítě nejen vidět, ale skutečně jím být. Nechce svůj hlas promluvit za své rodiče a přivítat vás na svět a do svého života. Poslouchejte, jak říkají:)

Jsme rádi, že jsi tady. Tolik jsme se těšili, až budeš mezi námi. Znamenáš pro nás hrozně moc. Jsme moc rádi, že jsi kluk. / Jsme moc rádi, že jsi holčička. Milujeme tvoji jedinečnost a zvláštnost. Rodina by bez tebe byla o tolik chudší. Milujeme tě. Chceme se o tebe postarat. Chceme ti pomoci vyrůst tak, abys dosáhlo naplnění. Nemusíš být jako my. Můžeš být samo sebou. Jsi tak krásné. Jsi tak chytré. Jsi tak tvůrčí. Tolik nás těší, že jsi tu. Milujeme tě víc než cokoli jiného na světě. Děkujeme ti za to, že sis vybralo právě naši rodinu. …. Milujeme tě. Opravdu tě milujeme.

Nechce své malé dítě tato slova přijmout jako skutečnost.
Buďte si vědomi toho, že se můžete každý den vzít do náruče a říci si tato slova.

Můžete se přitom dívat do zrcadla.

Řekněte si všechno to, co jste chtěli slyšet od rodičů. Vaše malé dítě potřebuje cítit, že je chtěné a milované. Dopřejte mu to. Bez ohledu na to, jak jste staří, nemocní nebo jak se bojíte, vaše malé dítě potřebuje být chtěné a milované. Říkejte mu opakovaně: „Chci tě a miluji tě.“ A je to pravda. Vesmír vás tu chce. Vždycky jste byli milováni a vždycky budete. Na věky. Můžete žít navěky šťastně. A tak to také je.“
 

V textu  Hledáte změnu?  jsou obsaženy základní informace pro čtenáře, kteří hledají změnu ve svém životě a potřebují poradit. Za jakých podmínek a jak jim můžeme pomoci. Návod, jak co nejefektivněji vyhledávat informace na našem webu.